Ten totiž zakázal diskriminaci pojištěnců podle pohlaví. Co to znamená v praxi? Nezáleží zda jste muž či žena, všichni budou platit stejné pojištění. Bez ohledu na to, že podle statistik jsou u žen méně časté úrazy a třeba i při dopravních nehodách způsobují finančně méně vážné škody. Dosud tedy platily méně, jenže to se musí změnit. Nezašel soud v tomto případě již trochu za rámec? Myslím, že ano. A to nejen kvůli tomu, že jsem právě zástupcem ženského pohlaví, které si nyní bude muset připlatit.
Protože vezměme si předchozí zajímavé případy, na které jsem právě v knihovně natrefila. První kauza, která se týkala této problematiky a dostala se před Soudní dvůr EU, byl v roce 1997 případ Gabriely di Frena. Ta pracovala u společnosti Sabena jako letuška a stěžovala si, že dostává menší plat než její mužští kolegové. Podle mě jasný příklad diskriminace a stejně to viděl i soud. V článku 141 (bývalém 119) Smlouvy o založení Evropského společenství se totiž praví: Každý členský stát zajistí uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci.
Případ druhý - Eckhard Kalanke se ucházel o práci hlavního zahradníka v Brémách. Obrátil se na místní soud, protože jeho kolegyně s přesně stejnou kvalifikací dostala přednost, a to pouze proto, že to byla žena. Legislativa ve spolkové zemi Brémy a všech ostatních spolkových zemích byla taková, že v takovýchto případech, když šlo o naprosto shodnou kvalifikaci, bylo třeba dát přednost ženě. A zase – podle mě jasný příklad diskriminace. Stejně tak rozhodl i Soudní dvůr – jakýkoli předpis či ustanovení, které dává absolutní přednost ženám, je v rozporu s článkem 141.
Jenže řešit diskriminaci u pojištění? Vždyť tam je pro výpočet potřeba brát všechny rizikové faktory, zdravotní stavy, nemoci v rodině a do toho přece patří i fakt, že ženy se dožívají vyššího věku, mají méně úrazů a podobně. Potvrdil to v jednom z článků i analytik společnosti Partners Dušan Šídlo. "Rozhodnutí soudního dvoru popírá jeden z hlavních principů pojištění, kterým je individuální ocenění rizika. Nyní ženy platí u všech pojišťoven výrazně méně v případě pojištění úmrtí, u některých pojišťoven mají rovněž slevy na úrazovém pojištění a havarijním pojištění," uvedl Šídlo. Diskriminace na trhu práce – dobře. Ale tohle? Navíc kde to může skončit? To by pak muži mohli považovat za diskriminaci, že se nedožívají tak vysokého věku. A ženy zase, že muži nerodí a nezůstávají s dětmi poté průměrně tři roky na mateřské (i když samozřejmě teď již zůstávají doma i muži, je jich ale menšina).
A když už je řeč o rovnosti mužů a žen, s tím souvisí i další téma – uplatnění žen ve vysoké politice či na vysokých postech v byznysu. Předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek totiž napsal společně s eurokomisařkou Vivane Redingovou na toto téma komentář do prestižního amerického deníku The New York Times. Co konkrétně tam třeba zmínili? Třeba že podle některých průzkumů, jsou společnosti o 56 procent výkonnější, když jsou v jejich vedení i ženy a nikoli jen muži. Jenže jaká je realita? Žen-vysokých manažerek je v Evropské unii žalostně málo. A podobně stojí za povšimnutí, že třeba v naší, tedy české vládě Petra Nečase není žena ani jedna. Můžeme vést sáhodlouhé debaty, proč tomu tak je. Nejsou ženy tak chytré, dobré, ambiciózní, nemají lokty, bojí se? Nemyslím si. Nebo prostě už předem třeba i podvědomě vědí, že to bude těžké, že jim bude upírán postup dostat se nahoru, a proto si volí "náhradní cíle", jakými jsou rodina a mateřství? Také těžko říct. Buzek spolu s Redingovou proto mluví o nastavení určitých kvót pro ženy na vysokých postech. Slovo kvóty mě ale zase na druhou stranu děsí. Protože není nutné někam cpát ženu, jen aby se splnili kvóty, když by přitom muž tu práci zvládl třeba i líp. Iniciativu Buzka a Redingové nicméně chválím, ženy by měly dostat někde více prostoru a příležitostí. Teď je jen otázka jak to udělat nenásilně a tak nějak přirozeně a ně nějakým befelem seshora z Bruselu...