Kamarád z poněkud legračního listu "Moskevskij komsomolec" mi připadal jako naivní poctivec. Ve srovnání s ostatními žurnalisty, kteří vedli silácké řeči a doprovázeli je hektolirtry vypité vodky, měl Dmitrij mnohem méně času na žvanění a konzumaci – usilovně se totiž snažil dokázat, že ruští generálové rozkradli obrovské majetky u příležitosti odsunu sovětských vojsk z Německa.
Zastřešoval prý tyhle miliardové neplechy sám tehdy už ministr obrany Ruska, Pavel Gračov. Přesně ten chlapík, který má na svědomí desetitisíce lidských životů, jež padly na oltář jeho válečnému umění v Čečensku. Jenže jeho řádění na Kavkaze už Míťa popsat nemohl.
"Něco mi brzy dají. Nějaké usvědčující věci. Můžeme to pak zveřejnit i u vás,” říkal mi hubený blonďáček s dětským úsměvem. Nedlouho před tím byl na stáži v Praze, proběhl si Lidové noviny, a jen nás troche politoval, jak málo máme novinářské potravy – žádné války, žádné korupční aféry, co by stály za první stránky, žádné politické vraždy… Dnes by s námi byl dozajista spokojenější.
15. října mi telefonoval, ale já jsem psala jako divá reportáže o hádkách Jelcina s poslanci a na kafe jsem nešla. Že prý mi tu důležitou věc sdělí tedy až následující týden.
17. října si přinesl do redakce Komsomolce kufřík, který dostal podle novinářské verze od důstojníků ruské armády, které kurýroval Gračov. Dokázat se to ale nikdy nepodařilo. Kufřík Dmitrij otevřel a nálož v něm ukrytá vybuchla.
Popálila celé tělo, udělala díru do břicha, ale ani si nemohl střeva zachytit rukama, protože ty mu utrhla. Přesto ještě pár hodin žil a mluvil, jen mu nikdo nerozuměl. Jeho vrazi včetně těch, co se kryli vysokou funkcí, dodnes běhají na svoboě a stihli napáchat ještě spoustu zla.
Byl to precedens. Následovaly vraždy dalších novinářů na divokém postsovětském prostranství. Prakticky žádné nejsou nikdy vyšetřeny tak, aby usedli za mříže ti, kteří si je objednají a zaplatí a pak z klidu a tepla svých kanceláří sledují popravu nepohodlné osoby.
Zastřelili šéfredaktora ruského forbesu Paula Chlebnikova, reportérku z Novoj gazety Aničku Politkovskou, telehvězdu Vladislava Listěva, togliattinského investigativního novináře Valerije Ivanova. Tento týden se ale v tomto oboru odehrála revoluce.
Čtěte více |
Bývalý ukrajinský prezident Leonid Kučma už žádného novináře nejspíš nezavraždí. Přesto jsem krvelačně zajásala, když Kučmu obvinili z podílu na vraždě novináře Giorgije Gongadze – prý v Kučmově prezidentské hlavě se zrodil nápad zabít ho a zahrabat ho do země.
Teď se možná stane prvním prezidentem postsovětské země, který se ze své zvrácené lásky k moci vedoucí k fyzické likvidaci těch, kteří mu ji chtěli okleštit, bude zodpovídat před soudem.
Já vím, psychologové tvrdí, že potrestání viníka nijak zvlášť nepotěší pozůstalé – to čas řeší za nás fatálně dramatické situace, nikoliv soudy, lynč či krevní msty. Přesto I po deseti letech, které uplynuly od činu, má soud smysl.
Pocit moci je provázen pocitem beztrestnosti. Jde to ruku v ruce. Případ Gongadze ukáže I našim "beztrestným”, že pravidla mívají výjimky.
