Nenahrazoval jsem ho však na ministerstvu obrany, nýbrž na fotbalovém utkání Sparta versus Slavia, kam se měl Vondra večer dostavit za účelem jakéhosi sociologického výzkumu. Měl při tom být natáčen na film, z nějž má snad být jednou nějaký dokument. Den před tím mi zavolal režisér Tomáš Bojar (autor film Česká rapu*blika), jestli bych nepřišel druhý den na fotbal, na pražské derby (neměl jsem tušení, že se nějaké má hrát), že by mě u toho filmovali...
To jsem byl značně překvapen. Vzápětí mi řekl, že bych tam byl s Tomášem Kafkou a že to navrhl on. Tomáš je můj starý kamarád, vyznačující se mimo jiné velmi intenzivním vztahem k fotbalu: skládá například fotbalové básně. To byla silná motivace. Vzápětí však režisér Bojar dodal, že budu náhradníkem za Sašu Vondru, který asi nebude moci přijít, ale není to ještě jisté. Takže ať se nezlobím, když mi dají vědět, že chodit nemám. Já jsem pana režiséra ujistil, že se vůbec hněvat nebudu, naopak budu rád a že se Tomášem sejdu někde přirozeněji.
Druhý den jsem sledoval zprávy o vládní krizi - a speciálně o konání Alexandra Vondry - s poněkud jiným druhem zaujetí, než bych to dělal obvykle. Velmi záleželo na tom, co Saša udělá a zda z toho poplyne, že bude mít večer čas. Kolem poledne mi přišla od filmařů sms, že pan Vondra se fotbalu zúčastní a že mi děkují za ochotu. Já si oddechl, snad i v domnění, že se krize uklidňuje, byť jsem zalitoval, že se nepotkám při této příležitosti s Tomášem. Za nedlouho se objevila zpráva, že ministr svolává na třetí hodinu tiskovou konferenci a že tam pravděpodobně podá demisi. To jsem si vyložil tak, že potom bude moci jít na ten fotbal, což se mi jevilo jako vhodný konec ministrování a vůbec. Saša to udělal i neudělal, tak jsem zase nevěděl. V pět hodin mi znovu zavolal režisér Bojar, že pan Vondra čas mít nebude, protože bude muset jít na ká devítku – nemusím vysvětlovat, o co jde. A jestli bych byl tak laskav a přeci jen přišel. No, šel jsem.
Nyní by tu měla být pasáž o fotbale a takových věcech. To se mi ale nechce psát, v podstatě mám takovou tezi, že intenzivní prožívání fotbalu nějak souvisí se fázemi sexuálního vývoje, jak je popsal Freud a že tedy vztah k němu je nejsilnější a nejpřirozenější před pubertou, s přirozeným zráním vazba na fotbal člověka opouští, pak se k němu zase vrací v senilitě. U lidí, jichž se to drží i v dospělém věku, jde o nějakou aberaci čili úchylku. Proto já mám fotbal spojený především s dětskými vzpomínkami: tehdy jsem znal reprezentační mužstva nejen ČSSR, ale třeba i Holandska, NSR nebo Itálie nazpaměť, vystřihoval jsem si ze Stadionu fotografie těch skvělých mužů, lepil si je do sešitu, snil jsem o nich, o silných nohách Gerda Müllera, kštici Johana Cruyffa, trvalé Kevina Keegena a tak dál. V podstatě šlo o latentní homosexualitu. A samozřejmě nesmím zapomenout na knír Antonína Panenky. Tam si myslím, že už nešlo o homosexualitu, nýbrž o obdiv již pomalu intelektuální. Pak jsem s ním jednou – a právě Tomášem Kafkou – dělal interview a trochu jsem musel ze svého obdivu v tomto směru slevit. Ale jen trochu.
Ale tím se tu nebudu zabývat. Tak tedy před osmou jsem dojel na kole k letenskému stadionu, kam mířily houfy mužů i žen, jejichž počet mě překvapil. Pozdravil jsem se s Tomášem, kterého vídám jen párkrát do roka, protože je velvyslancem v Irsku, pokud to nevíte. Štáb se ujal mého kola a dostal jsem vizitku VIP, což jsem snad ani nečekal. Vlídný pán nás pustil, ani nás nešacovali a už jsem stáli v jakémsi zákulisí nebo jak to nazvat.
Kolem chodili lidé, které běžně nepotkávám. Taková ta sportovně založená česká novoburžuasie. Muži vypadali, že kdysi mohli být fotbalisty nebo boxery a nyní jsou v byznysu. Ženy vypadaly jako manželky fotbalistů, ty mladší pak jako ty, které se těmi manželkami teprve stanou. Mezi těmito lidmi se proplétali číšníci a kuchaři, kteří rozdávali skleničky a jednohubky. Jedna moc pěkná žena s výrazně protáhlým nosem mi nějakou známou ženu připomínala, bylo mi však blbé si ji vyfotit. Vůbec mi bylo blbé tam fotit.
Na chodbě před VIP salonky stály tyto dvě figuríny navlečené do ohozů, jež se asi klientům VIP salonků mají líbit. Nápis upozorňující, že čepice je elektronicky zajištěná před klienty VIP salonku se ve světle aféry s chilským perem nezdál zbytečný.
Byli jsme dovedeni do naší VIP kabiny. To je jakási kukaň, oddělená od hřiště plexisklem. Sedíte tam na židličkách, které stály na značkách, aby nás mohly zabírat kamery, jež jsme však neviděli. Zvláštností našeho boxu byly silné reflektory, umístěné po straně, takže tam bylo jednak příšerné horko, nemluvě o tom, že se mi okamžitě začala potit hlava, a druhak se odraz oněch lamp silně leskl na onom plexiskle, takže na dobrou třetinu hřiště nebylo skoro vůbec vidět. Stále jsem nechápal, co se po nás vlastně chce. Tomáš říkal, že to také moc neví, ale jeho zajímal hlavně ten fotbal, což mu k štěstí stačilo.
Ještě předtím nám nasadili mikroporty, na což jsem během zápasu pak zapomněl, takže je možné, že jsem se opakovaně dopouštěl urážky hlavy státu, což je tedy nyní někde zaznamenáno. Tomáš na to, že je nahráván nezapomněl a navíc je diplomat ve státních službách, takže na mé soustavné hanění prezidenta republiky, včetně podrobného popisu a pak i předvedení eskamoterství s chilskou propisovačkou, jež on v pondělí večer ještě neviděl, příliš nereagoval. Jen se tak nevěřícně usmíval a raději dělal, že se dívá na fotbal, respektive na tu část, která byla vidět.
Přes ono plexisklo skutečně nebylo moc vidět. Především nebylo však skoro nic slyšet, což dosti ovlivňovalo prožitek zápasu. Párkrát jsem totiž v životě přece jen zažil fotbal na stadionu a vím, jaká je to vřava, když tedy nějaký zápas za něco stojí. Když jsem kdysi dávno na fotbal chodil (ani nebudu říkat kde, to bylo: v Chebu, jezdil jsem na Rudou hvězdu Cheb, která před třicet léty hrála první ligu), tak jsem stával na kraji kotle a snad i jaksi zdrženlivě fandil. K nějakému výraznějšímu řevu jsem se neodhodlal ani tehdy a nejspíš bych se k němu nedal strhnout ani teď, ale přeci jenom: sedět za plexisklem mi přišlo dosti bezpohlavní nebo jak to nazvat.
Nicméně, bylo o nás dobře postaráno. Každých dvacet minut se nás přišla zeptat dobře vypadající slečna v minišatech v barvách Sparty, zda si něco nepřejeme. Nabízela nám pivo, víno, koňak, minerální vodu a guláš, řízky a spařenou zeleninu s ovocem. Objednali jsem si tu minerální vodu a spařenou zeleninu s ovocem. Ve vedlejších kójích se pařilo jinak.
Zápas rozhodl už v prvním poločase kamerunský borec Leonard Kweuke, který se mi také nejvíc líbil. Já jsme ovšem jako fandil Slávii, neboť Saša je slávista. Nefandil jsem sice hlasitě, ale byl jsem na její straně, vždy mi byla z těch dvou S sympatičtější, vlastně už od dob četby Poláčkových Mužů v offsidu, kde je pan Načaradec slávista. S Tomášem jsme se shodli, že fandění Slávii je jistá forma filosemitismu, k čemuž se hlásíme. Ptal jsem se ho, jestli chodí na fotbal v Dublinu, on mi řekl, že na fotbal ani tak ne, že vlastně v Irsku se žádný špičkový fotbal nehraje, protože všichni dobří hráči hrají v Británii. Ale že si oblíbil rugby a gaelské čili národní sporty. Já řekl, jestli zná ten irský sport, jak se vyvrhne beran, zašije se mu do břicha Angličan a s tím mrtvým beranem se pak honí po pastvinách. Tomáš oponoval, že žádný takový sport v Irsku není.
Čas strávený sledováním fotbalu v zářící rozpálené kukani se mi jevil jiný, než když se výjimečně dívám na fotbal v televizi. Bylo to jaksi mnohem kratší a rychlejší. Především se neopakovaly podařené či nepodařené akce, takže jsem nemohl dostatečně posoudit, co je významné a co nikoli. Nejzajímavější mi proto připadaly akce publika, které co chvíli odpálilo nějaký dělobuch (ten jsme ale stejně moc neslyšeli) nebo světlici.
Běžel již druhý poločas, Slavie prohrávala a již to vypadalo, že se nic nezmění. To jsem se ale mýlil, do kabiny za námi vešel sympatický člověk od štábu a s omluvným výrazem sdělil, že Saša Vondra se přeci jen blíží. Já řekl, tak to je fajn. Rádi ho uvidíme. Je to bývalý Tomášův kolega v diplomacii, já ho znám také léta, byť politicky s ním jaksi již léta ztotožněn nejsem, ale co politika rozděluje, fotbal spojuje, že ano... No ale víte, řekl ten muž, my jsme mysleli, že bychom natočili jeho... To přece můžete, ne? pořád jsem to nechápal. - No, jde o to, že máme jen dva mikroporty, takže bychom vás poprosili, abyste mu dal ten svůj. – Hm, pro mě za mě klidně, řekl jsem a začal si ho sundávat. - No, ale taky budete muset odejít, protože kdybyste chtěl něco říct, tak vás nebude slyšet, což by pak způsobilo, že kdyby tady panové na to chtěli odpovědět, tak to nebude dávat smysl. Tak bude lepší, když odejdete. – Konečně teď mi to docvaklo. Chtěl jsem mrštit s mikroportem o plexisklo, ale pak jsem rezignovaně usedl a slíbil, že když se Vondra objeví, poslušně zmizím.
Tak jsem se stal podruhé účastníkem hluboké vládní, politické a morální krize, která však v pondělí večer teprve nabírala obrátky. Zbývajících dvacet minut se stalo úzkostným čekáním na Vondru.
Nepřišel. Krize pokračovala. Tomáš řekl, že to nebyl špatný fotbal.