On byl v Brně festival Divadelní svět, z kterého jsem zažil právě ten jeden den v tom Provázku, což je divadlo, které mi je v celé zemi asi srdcem nejbližší, k čemuž došlo jaksi samospádem.
Já jsem se poprvé o existenci divadla Husa na provázku dozvěděl v dětství, když jsem zaregistroval vyprávění starších bratranců z blízkého Prostějova, že se po Brně rozmohlo dopisování písmene "K" za slovem Husa. Tedy Husa(k) na provázku. Někdo třeba ještě dopsal křestní jméno, takže to bylo ještě víc jasné: Gustáv Husá(k) na provázku... A někdo třeba i šibenici, ale to už mi připadalo příliš. Krátce poté ubohá Husa na dvacet let zmizela, zůstal jen Provázek, což muselo být začátkem normalizace.
Pak moji bratranci studovali v Brně, takže sláva Provázku – tehdy tam byl absolutní hvězdou Boleslav Polívka a kultem Balada pro banditu - a Hanáků čili Ha-Divadla, které bylo mimochodem založeno v Prostějově, ke mně zprostředkovaně doléhala až na druhý konec státu, kde jsem vyrůstal a kde jsem o nějaké brněnské avantgardě mohl jen snít. Ale pak jsem se k nim přiblížil, když jsem šel studovat do Prahy, to jsem na ně chodil na žižkovskou Chmelnici a každý začátek měsíce jsem vyhlížel ty typograficky skvělé, ostře červené Halounovy plakáty a hledal, jestli přijedou Brňáci.
Zážitek z jejich představení byl srovnatelný se zážitky z koncertů rytmických kapel, Psích vojáků, Garáže abych jmenoval ty nejoblíbenější. Zažil jsem pak s nimi – já v publiku - vyhlášení stávky v sobotu 18. listopadu 89 a pak, když se vyhrálo, plno dalších úžasných představení, z nichž třeba vzpomínám na Hvězdy na vrbě, což byl muzikál, který by všechny ty jiné muzikály hravě strčil do kapsy, nebo na Goldflamovu a Klímovu Lidskou tragikomedii, což byl můj divadelní zážitek snad vůbec nejsilnější.
Pak se mým kamarádem stal Břeťa Rychlík, k čemuž také došlo nějak přirozeně, ani už si nepamatuju jak, jednou o něm napíšu kapitolu v pamětech. On už sice v Ha-Divadle, odkud jsem ho tehdy znal, dávno není a hostem je už i Na provázku, i když s ním něco pořád dělá, třeba teď tam pro ně režíroval velmi jedovatou a sarkastickou hru Karla Steigerwalda Hraj komedii, kterou jsem viděl právě v tu neděli.
Karel Steigerwald ji napsal už v roce 1999 původně pro Národní divadlo, které ji už skoro začalo připravovat, ale pak se prý nelíbila velkým herečkám, neboť ty z nějakých důvodů v textu poznaly samy sebe... Představoval jsem si, jak by to asi vypadalo v podání Národního divadala nebo třeba Vinohrad, jak by to pasovalo paní Jiráskové nebo Chramostové... Steigerwald je, jak známo, jistým způsobem hulvát, byť duchaplný. Pokud tomu tak bylo, tak byly ony herečky samy proti sobě, neboť se připravily o velké, možná životní role. To nejsou totiž jen tak obyčejné staré brécy, nýbrž pamětnice velkých Idejí a velkých Ideálů, jedna milovala Goebbelse, druhá Stalina, obě zaníceně a se vší procítěnou hysterií, jak jen hérečky umí: když jedna chtěla utéct přes hranice, chytli ji, tak kolegyně napsaly petici žádající trest smrti, neboť i to bylo velké a dramatického gesta hodné. Rychlík to inscenoval jako rej záhrobních příšer, které vycházejí ze svých hrobů, chrastí kostmi a klepou zubními protézami. A počítají ptactvo, jež prolétlo jejich lůny:
"Ano. (Okouzleně vzfychne) Kolik já měla milenců. Kdyby ti ptáci vzlétli, slunce by zastínili. Obloha plná milenců. Bezcharakterní možná, ale plytká nikdy. Alespoň co si vzpomínám. Mám za sebou dokonce i pár sebevražd. Úspěšných. "
Ta hra je typické Steigerwaldovo "hoře z cynismu". V jeho sarkatickém ďáblově mlýně je semleto celé dvacáté století: Knut Hamsun se svou láskou k Hitlerovi, Öden von Horvath, na kterého spadne v Paříži větev a zabije ho, nepodařený útěk Jiřiny Štěpničkové a ta slavná krvalečná petice, Lída Bárová a Goebbels... A do toho dnešní idiocie mediální, žvásty o vyrovnání s minulostí, zmatek nad zmatek, všechno jedno, orgie smíchu a zapomnění. Doufám, že ji bude možné vidět taky v Praze.
V té inscenace hrály také moje oblíbené brněnské herečky, ke kterým jsem se kdysi přihlásil i veřejně, což tu poskytnu ještě jednou, neboť na tom se nic nezměnilo.
Sloupek vyšel v říjnu 2006 v časopise Týden a jmenoval explicitně Brněnské herečkyNení nutné na sebe prozrazovat všechno - a hlavně bych nerad, aby se toto dověděla divadelní kritička Jana Machalická z Lidových novin, která to ale stejně tuší. Ale je pravda, že kdybych měl upřímně, ale upřímně přiznat, proč chodím do divadla a na co se tam nejraději dívám - pak ano, na herečky. A je mi podezřelý z falše každý, který tvrdí, že nikoli, že tam primárně hledá něco jiného, třeba dramaturgickou koncepci. Samozřejmě to platí obráceně, ženy zase chodí spíše na herce, i když ti nebývají tak zajímaví. To ale neznamená, že jsem zblblý ze všech hereček, že nerozlišuji. Naopak: léta tříbím svůj divadelní vkus na nejlepších herečkách, které brousí prkna, různě je porovnávám a poměřuji. Některé sleduji již dlouhá léta, a kdyby to věděly, možná by je to zneklidnilo. Proto se k nim nepřibližuji, nečekám na ně ze zásady po představení, neposílám jim květiny, ještě to tak. A kdybych snad to nutkání měl, ochrání mě fakt, že nejlepší herečky nejsou z Prahy, musím za nimi dojíždět do Brna. To tvrdím už dlouhá léta: nejdivadelnější, nejchytřejší a nejfatálnější herečky jsou v brněnském Ha-divadle a v Huse na provázku (a v Hradci Králové, kde je Pavla Tomicová, ale ta vypadá, jako by byla z Brna). Abecedně: Burešová, Hloužková, Kaplanová, Krátká, Peková, Štefanová, Vrbková... Jejich výskyt je pro mě vysvětlitelný tím, že muži, kteří tato divadla řídili, měli tak dobrý vkus, že se trefili v této věci i do mého. Duch, který tam dlouho vládl, vyhledával, požadoval a nějakým způsobem přivábil, vtáhl a pak i uhnětl nejdůležitější část ansámblu, tedy herečky. Je stará zkušenost, že umění (divadlo), které je člověku blízké, dělají lidé, kteří se mu líbí i tak, když jdou jen po ulici. Je třeba jasné, že ženy, kterými měl sklony se obklopovat Arnošt Goldflam kdysi v Ha-divadle nebo kolem nichž krouží Vladimír Morávek v Huse, musejí být zajímavé, netuctové a kamarádské zároveň. Představuji si, že to jsou ženy zocelené ponocováním a přitom mateřsky citlivé: realisticky stojí na zemi, ale hlavou směřují do náročných výšin ducha, nejsou ztuctovatělé televizí a zplacatělé v magazínech, okázalost pražských primadon je jim k smíchu. Mají v sobě humor a brněnskó plotnu, cvičeny však jsou na Dostojevském, Čechovovi a Skácelovi. Jsou důvodem, proč bych se raději nikdy neměl odstěhovat do Brna. |
Ty herečky jsem moc fotografovat nemohl, neboť jednak to neumím, nehodí se to a ony jsou často v akci a tak se hýbou. O to raději jsem fotografoval skutečného fotografa, Jindřicha Štreita, který měl – vlastně ještě má, neboť ten festival stále běží – fotografovat ono dění.
Tak jsem ho sledoval při práci. Zde se jedná o chvíli oddechu mezi dvěma představeními. Bylo už odpoledne, lidem kručelo v břiše, tak dostali klobásy, které si mohli opéci v rozžhavených neckách, čehož využili, pokud nebyli vegetariány či něco na ten způsob. Sledoval jsem tedy Jindřicha Štreita, jak on sledoval okolí a jak mu samozřejmě nemohl uniknout mladá žena v brčálovém úboru se saxofonem.
První scénu bych nazval Registrací objektu:
Druhou Zalícení:
Třetí Odpočinek po střelbě:
Čtvrtou Radost z úlovku:
Pátou Vyhodnocení kořisti:
A ještě ty necky. Schválně, který buřt je můj?
