Do té restaurace mne pozval muž. Kdybych věděla, jakou pak udělá kariéru, asi bych si víc dala záležet na make-upu. Jenže já tenkrát netušila, že Míša Margelov, ten baculatý, na svůj věk až příliš seriózně vypadající pětatřicátník bude jednou rozhodovat (málem) o tom, kde začne či skončí (spíš to první) kdejaká válka, a jak se k té kdejaké válce Rusko postaví.
Momentálně ho ruský prezident Dmitrij Medveděv poslal do Lybie, aby tam přemluvil Muamarra Kaddáfího k pokorné rezignaci. Margelov je dnes světově proslulý vyjednavač. Tehdy ale vypadal teprve jako začínající kariérista. A také jim byl. Ne nemyslím si, že mne chtěl zabít, i když se mu to málem povedlo. Co ale chtěl, bylo podvést mne, zničit mi život, okrást mne a možná mne i ohrozit tím nejrafinovanějším způsobem – poštvat na mne čečenskou guerillu, se kterou jsem do té doby byla celkem zadobře.
Tak něco o panu Margelovovi, aby bylo jasné, kdo dnes Rusko ve světě reprezentuje. Narodil se (jako já) v roce 1964. Jeho děda byl geniální vojevůdce, výsadkář a vojenský reformátor, táta rozvědčík. On sám vystudoval školu, kde se využila většina ruských špiónů – proslulý Institut zemí Asie a Afriky. Naučil se skvěle arabsky a bulharsky. Anglicky samosebou. Jako každý správný kariérista v té době, vlezl hned do Komunistické strany SSSR.
Aby toho nebylo málo, začal učit arabštinu na Vyšší škole KGB Felixe Dzeržinského. Když přestal být komunismus v módě a SSSR se rozpadl, šup rychle do americké firmy, ale to bylo jen kvůli výdělku a sběru informací. Pak zpátky do politiky - vystřídal spoustu funkcí. Vždycky se strefil. Vždycky byl po boku toho, kdo hrál zrovna první housle. Vždy stihnul včas opustit potápějící se loď a naskočit do rozjíždějícího se vlaku. Pod jakou vlajkou dopravní prostředky brázdily politické oceány mu bylo šumafuk.
Podle ruských zdrojů patří k tak zvaným neoeuroasijcům – jde o hnutí založené na ruském nacionalismu a militarismu. Za nepřátele jsou považování hlavně Američané a liberálové. Jistá podobnost s fašismem není jen přeludem. Cílem je například znovupřipojení bývalých sovětských republik k Rusku. Sám Margelov jako šéf zahraničního výboru Rady federace ještě před okupací Gruzie Ruskem v roce 2008 bezostyšně prohlásil, že senátoři bez problémů odhlasují vojenský zásah Moskvy proti Tbilisi.
Evropu a Evropany Michail moc nemusí, zato zbožňuje Čínu a její velikost i sílu. Prostě, je to člověk neobyčejně schopný, a to všeho, zcela bez mravních zásad, chodící pravidelně každé ráno namísto rozcvičky přes mrtvoly. I proto mi stojí za blog na pokračování. Dnes to hlavní – vyhlédl si mne při mém neslavném účinkování v pořadu televize NTV (tehdy svobodné), který připomínal u nás slavný kotel. Měla jsem bránit právo novinářů na styk i s osobami, které jsou považovány za teroristy.
Bránila jsem právo médií na to, aby o vině člověka nechaly rozhodovat soudy, a ne politiky. Jak známo, ti se nejen často mýlí, ale ještě častěji lžou. Poté, co jsem se bila jako lev a program byl u konce, se ke mně Míša Margelov přitočil. Usmál se a pozval mne na večeři. Říkal, že ho zaujalo, jak jsem dupala při polemice s ruským generálem nožkou a ptala se, proč se bezcílně střílí na vesnici plnou civilistů, když ani není jisté, zda je mezi nimi jeden jediný zbojník. Vyjádřil obdiv nad mými posledními rozhovory s prezidentem Čečenska Maschadovem (zastřelen Rusy o něco později), arabským žoldákem Chattábem či zbojníkem a velitelem jižní severokavkazské fronty Šamilem Basajevem.
Lidové noviny zveřejnily rozhovory v době, kdy už na severním Kavkaze nebyli skoro žádní zahraniční novináři. Rusové vydali zákaz publikování byť jen jediného slova proneseného vůdci guerilly My jsme jim dali každému hned celou stranu. Byl to jeden z důvodů, proč mne později vyhostili z Ruska. Dodnes nevím, jaký na tom měl Margelov podíl, ale myslím, že lví. To pozvání na večeři ve dvou jsem ješitně přijala. A pak, když mi během ní Míša řekl, že by mi mohl pomoci v mém konfliktu s ruskými tajnými službami, ale že bych měla ukončit svůj intimní vztah s Bajevem, zaskočil mi kus masa z polosyrového bifteku.
Nebylo to obyčejné zakuckání. Byl to zápas o vzduch, zápas o život. Třeštila jsem oči, vydávala šílené zvuky, pak jsem se zřítila k zemi.. Poslední, co si pamatuji, byla překvapená tvář Margelova nad mou kácející se postavou. Jako by si říkal: "Není tohle ještě předčasné?" Nevím, zda mně někam bouchal, či ne, ale procitnula jsem až když se nade mnou skláněl lékař. Usmíval se a říkal, že jsem se právě podruhé narodila. Vedle něj Michail Margelov. Trochu v rozpacích a poblitý.
To byla moje práce. Objednal mi sodovku, posadil mne něžně ke stolu a pak zahájil likvidační akci, nebezpečnější než to zaskočené sousto. Než to příště popíšu, možná ho přijme libyjský vůdce Muamarr Kaddáfí, tak já proto spěchala s tím životopisem, aby chudák plukovník věděl, s kým má tu čest. A nedával si v jeho přítomnosti nepropečený biftek.