Nevýhodně uzavřené smlouvy o ochraně zahraničních investic z počátku důvěřivých 90. let; časté střídání na ministerstvech, kdy se změnou garnitur odchází i paměť úřadu; nekompetentnost, která dovolí v kauze Diag Human najmout venkovského právníka a k jednáním o požadavcích Nomury poslat centrálního bankéře, který neumí dobře anglicky; občas asi i zločinné spojení konkrétních politiků či úředníků s lidmi, již arbitráž se státem považují za zvlášť bezpečný způsob podnikání.
Vědomí, že někdo za fiktivní újmu dokáže ze státu vytáhnout mnohamiliardovou kompenzaci, přispívá k neochotě lidí akceptovat vládní reformy možná stejně, nebo dokonce víc než tradované sklony Čechů k levici.
Hraje se tu o tak vážné věci, jako je loajalita obyvatelstva ke státu. Stát sériově neschopný až nemohoucí tu loajalitu riskuje. Politici, jež to znepokojuje, by se měli naučit arbitrážní situace nenavozovat: tedy nezakládat další parazitní kultury typu solárníků, nenabízet rozhodčí doložky tam, kde je výdělek lákavý tolik jako třeba u ekotendru, prostě přestat už nám kupovat problémy.