A vzácně bezešvá shoda premiéra s ministrem financí dává tušit, že to není číslo do diskuse. Prostě to tak bude, a přít se s tím bude stejně marné jako s počasím.
Je to příznak otrockého postavení, do něhož globální kapitalismus dohnal politiku? Kdepak, je to naopak. V základech toho, co v tuto chvíli vypadá jako ekonomický diktát, jsou konkrétní politická rozhodnutí. Kdybychom byli Estonsko, které má tak malé dluhy, že Eurostat ani neumí změřit jeho úrokovou míru, nemusela by nás cena dluhové obsluhy tolik znervózňovat. Snadnost, s jakou politická moc dokáže, když na to přijde, zvýšit daně, je ovšem děsivá.
A chaos kolem Řecka? I ten je politický – Řecko zkouší, kolik snese Unie, Unie zkouší, kolik snesou Řekové a dluhopisové trhy. Hrají si s ohněm, protože, jak nás dnes přesvědčují, řecký bankrot ani odchod z eura by nic nevyřešil. Je to stav totální bezmoci před vrtochy finančních bohů. Ale ani to nevzniklo samo. V době konstruování společné měny někdo výstižně řekl, že učinit tento krok znamená zamknout dveře a zahodit klíč. Tato slova teď docházejí hrozivého naplnění.