Já osobně preferuji červený a svého času, ve slavných chaotických 90. letech, jsem ho v Moskvě i snídala z novin, spolu se šampaňským z flašky. Pardón, igristým ruským šumivým.
Hned jak se lososovité ryby v ruských řekách na dálném východě začaly láskyplně třít, muži vyrazili. Mně osobně nejvíc chutnaly ty velké kuličky – v Rusku se dal pořídit červený kaviár o průměru až 9 milimetrů. Právě takový muži páchnoucí rybím tukem vybírají samicím z vaječníků, které mají špatně ukryty v břichu, a zbytek těla s ceněným masem vyhazují na hromadu.
Medvědi jsou asi jediní, kteří tuto lidskou činnost schvalují a pohled na hromady zmaru a bezohlednosti pokládají za malebný. Až jim z toho tečou sliny. Věřila bych i tomu, že pozorují z bezpečné vzdálenosti muže, jak zaživa rybu rozpářou (kaviár z předem milosrdně zabitého tvora není tak dobrý – stejně jako Číňané nemají rádi maso psů, kteří nejsou staženi zaživa, taky to prý tolik nešmakuje), červené kuličky s pomocí speciálního nástroje vyvrhnou z vaječníků a nepotřebné mrskající se zbytky tvora vyhodí. Není čas na hrdinství.
Aby se kaviár nezkazil, je třeba ho okamžitě zpracovat. Zabývat se v takovém fofru ještě masem lososa například, to by byl přepych. Pravda, ještě za dob SSSR se činily pokusy vzít rybě vajíčka, aniž by musela přijít nutně o život takovým zvláště krutým způsobem. Jenže takto získaný kaviár byl přezrálý a jíst se nedal. Tedy nešel ani zpeněžit. A o to tu jde především.
Jako v tom lese. Jen jsem do něj tuhle nedaleko obce Líšný v Jizerských horách vkročila, vybavil se mi ten obraz zmaru symbolizovaný obřími horami ryb s otevřenými útrobami. Lekla jsem se té rusko-české podobnosti v poslední době už pokolikáté – nějak se mi obraz nás kulturních Evropanů čelících nájezdům východních barbarů bortí. Vidím obrovský les, ve kterém dřevařská firma těží dřevo. A dělá to přesně tak, jako ruští dobyvatelé kaviáru. Není čas na hrdinství. Nebo dávat si pozor, aby kromě stromů určených k pokácení nepadly za vlast ještě i jiné, které by klidně mohly žít. Jenže to by nemohli lesní dělníci vjíždět do lesa na tak obřích strojích, že je museli vyrobit v Rusku nebo USA (zase klišé).
Nesměli by kromě jednoho vybraného stromu povalit vždy ještě padesát dalších, menších (množství všude se povalujících lahví od alkoholu mnohé vysvětluje), které stály v cestě tomu obrstroji. Lesem vedou křížem krážem blátivé dálnice, umělé polomy, část stromů je přeražená, jako kdyby do nich udeřil blesk nebo si na nich boxer Kličko zkoušel jeden ze svých parádních úderů. Tažný kůň by se sem hodil lépe.
Člověk to převálcoval. Ne, kdepak. Nejsem zelená, ani ekolog, přiznám se, že nejsem ani fanatický turista a milovník přírody, co vzdychá nad každým mravencem. Naopak. Jezdím téměř všude autem a nakupuji v řetězcích. Ekologii rozumím asi jako jaderné fyzice. Přesto tohle bylo i na mne moc. Překračovala jsem nádherné, zdravé kmeny poražené tvrdým nárazem nebo vyvrácené i s kořeny, našlapovala do tlusté podestýlky z větví, s ještě sytě zeleným jehličím. Nikdy v životě jsem neviděla takový nepořádek, jako teď. Po podrobnějším zkoumání i mně, člověku, který nerozezná borovici od lípy, došlo, že tenhle les to má za sebou. Že už to vlastně není les, ale hromada dřeva. To lepší je traktory někam odtaháno, zbytek je ponechán kůrovcům. Těžaři už odjeli do jiné části porostu.
Kdysi, na březích sibiřských řek se mi zdálo, že ignorance a zločinné plýtvání je výsadou velkých a nadutých. Že to jen Rusové dokáží ničit s takovou razancí prostředí i se zbytkem domorodců, kterým rozsáhlá území kdysi bez pardónu sebrali. Poslední naděje na vysvětlení byla, že ta firma, co těží dřevo v lesíku u Líšného je ruská. Jenže není. Bylo to klišé, myslet si, že barbaři přicházejí z východu.