Před dvěma lety, 16. září 2009, volal prezident Spojených států amerických Barack Obama premiérovi České republiky Janu Fischerovi. Buď si jeho lidé nevšimli, kolik je ve střední Evropě hodin, nebo jim to bylo šumák. Fischer, v pyžamu, vstal a poslušně naslouchal. Polský prezident, jemuž Washington volal vzápětí, půlnoční telefon coby diplomatickou urážku odmítl – a Obama se musel obtěžovat ráno znovu.
Zpět ke Klausovi. Odložíme-li (ne)sympatie vůči "gestu", musíme říci: je nevídané a nakonec i nepřijatelné, aby hlava státu procházela skenerem. Nikoliv proto, že by Klaus či Obama byli "něco víc", ale protože zrovna v tu chvíli zastupují celou zemi. Taková jsou pravidla, stejně jako Václav Havel mluvil v americkém Kongresu česky, stejně jako nebude procházet australská premiérka Julia Gillardová rámem na letišti v Ruzyni ani u prezidenta na Hradě (kdyby ji někdo pozval).
Ale pachuť ze srážky v Canbeře přesto zůstává. I setkání s "blbem z ochranky" lze vyřešit s nadhledem a s převahou, bez dokazování vlastní důležitosti.
To by ale Klaus nesměl podobné scénky milovat...
A tak nám zbývá kormutlivé poučení: jeden ústavní činitel zdůrazňuje svou velikost ve zbytečné kauze kdesi v Tramtárii, druhý se v pyžamu klaní velmoci. Ačkoli oba tvrdí, že jde o princip, zajímaly by nás odpovědi na dvě otázky. Vzal by Fischer v půl jedné telefon, kdyby volali třeba z Malawi? A byl by Klaus tak důrazný, kdyby měl projít rámem v Kremlu?
