Zpomalila jsem a koukala se do těch smutných černošských očí. Kdyby tam někde byla kasička, vhodila bych do ní pár kaček a s čistým svědomím si pak nacpala břicho v některé ze stovek pražských restaurací.
Z hlediska marketingového chápu, proč je na plakátech OSN vždy dítě byť hubené, ale neskutečně krásné, v očích jiskru a na ústech dojímavý úsměv. Jen netuším, kde ty hezké, roztomilé, neolezlé a bystré děti byly, když jsem rozdávala humanitární pomoc já.
Myslím, že mne nenáviděli. Vlastně nenáviděly, protože to byly většinou ženy. Zoja Viziginová byla ztělesněním takového pokřiveného vztahu, který ke mně lidé, závislí na mém čase a ochotě jim dovézt něco k snědku, měli.
Bydlela v protileteckém krytu, vydlabaném v centru hlavního města Čečenska Grozném ještě z druhé světové války. Přesídlila se do té neútulné, vlhké a smrduté díry hnedle v zimě roku 1995, kdy jí ruské letectvo rozbombardovalo baráček. Já ji na svůj seznámek osob, které mají krajní nouzi, zařadila v roce 1999, kdy jsem se v Grozném usadila.
Byla to nehezká, špinavá a nepříjemná stařena, které by v pohádce připadla zcela jistě jedna z tradičních rolí. Nebyla ani moudrá, ani inteligentní, ani pokorná a skromná. Ostatně, z další zhruba stovky lidí, které jsem měla na seznamu, těch vlídných a slušných byla hrstka. Snad válka, snad to ponížení a věčný strach, z nich udělaly nepříjemné, nervózní bytosti, které na mne při rozdávání konzerv vrhaly nenávistné pohledy.
Nepoděkovaly, spíš na mne drze volaly, abych toho příště přivezla víc. A nebylo to tím, že většina z potřebných byli Rusové. Čečenci se o své lidi postarali tak nějak kolektivně. Ale kdyby se ocitli opuštění, bez prostředků, závislí jen na pomoci nějaké cizinky, chovali by se nejspíš podobně.
Rusové žijící v Grozném už před válkou zůstali po ruském útoku napospas. Zhrzeni. Otráveni. Zklamáni. Byla jsem svědkem jejich ponížení a nuzoty. Hrála jsem si na spasitele roznášejícího dobro a lásku, ale oni mne vnímali jako svědka jejich totální životní prohry.
Zoja Viziginová si ode mne brala konzervy plnými hrstmi, a pak, když se mnou přijel na kukandu zahraniční novinář, který se zázrakem dostal do Grozného přes ruské obklíčení, našeptala mu do ucha o mně takové zvěsti, že mu boltec zrudnul studem. Kradu, a nejlepší konzervy si nechávám pro svého psa! Mám několik milenců z řad rebelů, ale i z řad ruských důstojníků. Možná jsme americký špión. Každopádně jsem bytost nečistá a nečestná a z věcí určených pro grozněnské "podvalščiky" (od ruského slova podval – sklep, tedy sklepníci, lidé, žijící ve sklepích rozbombardovaných domů) jsem si luxusně vybavila svůj domek ve čtvrti Kalinina (po ruském náletu trosky bez elektřiny) a pořádám tam party se stoly prohýbajícími se pod tíhou nakradené humanitární pomoci.
Podobnou paní jsem později měla i v Afghánistánu. Když jsem se blížila do obce Nau Nioz u Kábulu ve svém starém, leč pojízdném džípu plném teplého oblečení, plyšových hraček a jídla,už jsem měla sevřený žaludek, co mi ženy zase řeknou. Že je toho málo a boty jsou nepohodlné. Že mouka je nekvalitní a cukr nesladký. Když pak jako zpráskaný pes odjedu, pomluví mne, že si vozím svůj humanitární zadek v džípu, a přitom do něj zasloužím nakopat.
"Kolik máš plat," ptala se mne tlustá a nepříjemná Zakíja, která svou dvanáctiletou dceru chtěla provdat za souseda se šedivým vousem a břichem pohupujícím se nad rozkrokem. Když jsem jí nabízela humanitární odměnu ve formě mimořádných potravinových dávek za to, že dceru nechá dožít dětství v klidu, souhlasila, vzala si peníze i věcné dary a příští měsíc mi drze oznámila, že dcera za ženichem utekla. Ale když zaplatím, snad by s prý vrátila. Že nepobírám jako dobrovolník žádný plat mi nikdy neuvěřila ani ona, ani nikdo jiný z mých hladových klientů.
Otevíraly se mi kapesní nožíky v kapse. Měla jsem vztek a moje práce mi připadala marná. Kde jsou ty vděčné oči, děkovné výkřiky a tradiční vlídná pohostinnost Orientu? Proč mne viní ty potvory z toho, že nejsem chudá. Copak můžu za to, že je vidím obnažené, na kolenou, žebrající, neumyté a neučesané, špinavé a vzteklé?
Jenže Zoja v Grozném i Zakíja v Nau Niozu měly prokazatelně hlad. A svou hrdost k tomu. Zakíja byla tlustá jen proto, že roky pojídala leta suchý chléb. Cokoliv lepšího dala svým sedmi dětem. Otekly jí nohy, Zoje vypadaly zuby, večer jim oběma kručelo ve velkých, povolených břichách, ve stejném rytmu a tónině, ač od sebe byly vzdáleny tisíce kilometrů. Svíraly pěsti vzteky nad svým osudem a osudem svých děcek, zatímco já jsem si po příjezdu do svého sídla v grozném či Kábulu dala dobrou kávu, s mlékem a cukrem k tomu, abych pak musela běhat pěšky po Praze v zájmu zachování snesitelného Body Mass Indexu.
A při sklence vína dovezeného z velké dálky za spousty dolarů, které by jim stačily na měsíc života, nadávala, jaké jsou to nevděčnice. Budiž mi útěchou. Pomáhat inteligentnímu dobrákovi či roztomilému černouškovi z plakátu UNICEF umí každý blbec. Pokud by divize OSN UNICEF chtěla, dodám fotku Zoji Viziginové. Ona taky potřebuje vlídné zacházení a konzervu.
