Al Kajda přišla o svoji hlavu a velkou část páteře. Demokracii se podařilo uchránit a začíná se jí dařit i v koutech arabského světa, kde bývala považována za škodnou. Ne nadarmo se však před termín demokracie předřazuje liberální. Drobné ukrajování z osobních svobod ve prospěch bezpečnosti jako při létání je sice nepříjemnou, ale holt nutnou cenou.
Znepokojivější je to s postavením Západu a jeho hodnot ve světě. Protiizraelské (a potažmo protizápadní) výboje v „novém“ Egyptě, íránizace postsaddámovského Iráku či zvětšování propasti mezi Západem a Tureckem jsou jen nejviditelnější projevy. Až budovatelský vývoz západní demokracie vystřídala zdrženlivost hraničící s defétismem. Do Afghánistánu šli Američané hrdě v čele, v Libyi už jen vše „řídili ze zadního sedadla“. Nemluvě o těžišti ekonomické a finanční moci, které se posouvá do Asie.
Vše samozřejmě s 11. zářím nesouvisí. Při bilancování uplynulé dekády je ale nutné vidět celkový obrázek. Západ neprohrál. Vítězství ale vypadá trošku jinak.