Můj muž kroutil obdivně hlavou. V zemi, ze které pochází, nejsou ani spořádaní řidiči, ani čekající chodci, ani zebry silniční či jiné. Ale ten největší zážitek se týkal něčeho, co v Afghánistánu mají taky. Říkají jim "džat“. Někdy také "jogi“. Též jsou menšinou, která se poněkud vyděluje ze zbytku společnosti, ovšem v afghánském případě nikoliv barvou pleti.
"Pojď se podívat, stopují autobus,“ křičel na mne od okna a smíchy se prohýbal v pase jako tanečnice u tyče. Sám nikdy na žádné zastávce autobusu nestál, ale pohled z okna dolů na ulici mu dodal sebevědomí a udělal z něj málem znalce místních poměrů (byl tehdy v ČR tři dny). Šla jsem s podívat. Na zastávce se do autobusu rvala skupina Romů hlava nehlava. S kočárky i bez nich. Na řidiče mávali zřejmě proto, aby naznačili, že jich je hodně. Zastavit musel, na bus čekalo i několik bílých.
Při svíčkách a kachně s knedlíkem jsme pak večer vedli romantickou diskusi o toleranci a Romech, spořádaných Češích cinklých rakouskou upjatostí a německou disciplinovaností, i o barvách pleti, které v našinci od jistých dob budí ne-li strach, tak alespoň nedůvěru. Manžel mi vyčinil, s Romy cítil jakousi blízkost až příbuzenský vztah a rozhodl se bojovat proti jejich diskriminaci. Příležitost dostal brzy.
Na natáčení jakéhosi zahraničního filmu sháněli několik snědých tváří. Nebylo to špatně placené. Manžel nerad, ale šel, rádi a v hojném počtu šli i mnozí čeští Romové. Manžel byl o něco topornější, ale jako bodyguard hlavního hrdiny, který toho moc nenažvanil, zato se tvářil hrdě a nebezpečně, byl přijatelný. Romové zahráli vše a s chutí. Pak manželovi elegantně zcizili část tučné odměny.
Přešel to mlčením, můj muž, a já zuřila a nadávala. Zakázala jsem mu pozvat nové romské kamarády k nám domů, i když tvrdil, že už to nikdy neudělají. Nějak si prý problém vyříkali. Ručně. Manžel vyrůstal v průměrné afghánské rodině, pod okny jejich domu sem tam projeli na velbloudech kočovníci, mezi kterými je i část příslušníků národnosti "džat“ (pozor neplést, v Afghánistánu ne každý kočovník je Rom a ne každý Rom je kočovník).
Afghánci vnímají kočovné kmeny jako součásti kulturního dědictví i bohatství své země. A zároveň jako ne vždy příjemnou, ale nutnou součást každodenního života. Afghánci včetně těch, které mám v rodině, mají spoustu špatných vlastností, ale nedostatek pohostinnosti, tolerance k jiným barvám vlasů a kopání do slabších k nim nepatří.
Uvědomila jsem si, že v Afghánistánu mne existence romské menšiny zcela minula. Tam se o Romech prostě nemluví. Nejsou problémem. Nikdo na ně ne nepíše žádné vládní programy, nevymýšlí projekty a nečerpá vládní granty. Jejich postavení není ideální. Nemají prakticky žádná práva ani doklady a tedy jejich děti nemohou chodit do školy. Což jim krapet vadí, ale ne zásadně. Kočují (to jim nevadí vůbec), bydlí ve stanech (ve studené afghánské zimě nic moc) a sem tam něco zcizí. Společnost to více méně toleruje.
Jsou jedinou skupinou v muslimské zemi, která posílá ženy do práce a muže ponechává většinou u domácího krbu. Jen ženy umějí totiž dobře číst z ruky, což je hlavní způsob obživy "džatů“. Taky by někdo v Afghánistánu mohl právě tohle označit za propastný rozdíl mezi kulturami, neřešitelný problém a důvod k protestním rasistickým pochodům. Jenže není. Snad se "džaté“ dokonce těší i jisté vážnosti. Nikdy se nenechali úplně znásilnit despotickými vládci, kterých měl Afghánistán ažaž. Romky například ani za vlády fundamentalistů nenosily tvář zahalenou a burky se doslova štítí. Ani taliové si s tím nevěděli rady. Možná je díky rozlehlosti Afghánistánu a jeho technologické zaostalosti jejich odlišnost pro majoritu zanedbatelnou odchylkou od normy.
Nemají tady problém s kriminalitou, jejich negramotnost zapadá do celkového koloritu. Stravovací a hygienické návyky jsou sice jiné, ale neobtěžují sousedy v panelácích, neboť v panelácích Afghánští Romové nežijí. A nikoho ani ve snu nikdy nenapadlo je tam stěhovat.
Ne, tohle není návod, jak se u nás vypořádat s romskou otázkou. Nefungovalo by to. Stejně jako by se v Afghánistánu nechytla fašistická hesla s výzvami poslat Romy do nejmenované komory. Nám zbývá jediné. Slušně a se ctí se s problémem vypořádat podle našich schopností. Není ani tak podstatné, zda se mu bude říkat "cikánský“ nebo "romský“, ale zda se smíříme s tím, že pro zlepšení situace budeme muset něco obětovat. Například si zvyknout, že vymydlené děti z lepších rodin budou posazeny do lavice s temperamentnějším děckem z rodiny romské. A že naši romští sousedi jsou hlučnější a méně pořádní. Že neradi vstávají do práce. Můj muž má také potíže s pracovní disciplínou, zato se nebojí potmě.
Jsou zvláštní skupinou v naší kultuře, stejně jako můj muž. On i oni ji obrovsky obohacují. Jsou zde, a už se s tím nedá nic dělat, ať se náckové a zástupy novodobých českých hrdinů s klacky v rukách třeba kousnou někam. Je to jediná bojová operace, při které mi nebude vadit pár kapek prolité krve. Hrdinové se z našinců totiž stávají teprve tehdy, když se v dohledu objeví někdo menší, bezradnější, méně zkušený a slabší. Pak nám počet chrabrých srdcí na kilometr bude závidět leckterý velitel afghánských mudžahedýnů. Jak je protivník ale silnější, větší, má víc ropy, plynu, nebo tanků a raket, jsou z části Čechů rázem pokorní sluhové zlomení v pase, až to v páteři skřípe. Vybavuji si konstatování manžela po pětiletém pobytu v ČR: "To spořádané přecházení ulice není v životě to hlavní“. Chybí mi tady v české kotlině dostatek těch, kdo by se dokázali chovat k Romům alespoň jako Afghánci – myslí si své, ale nenávist k slabším je pod jejich úroveň.
