Gnóthi seauton.
Delfy jsem viděl poprvé před třinácti lety a odjížděl jsem s pocitem, že ten zážitek si musím uchovat až do smrti. Před pár dny jsem stoupal po tom svahu, z nějž je snad nejkrásnější pohled na světě – aspoň mně se to tak zdá - znova. Stejně jako tehdy jsem věděl, že před vchodem do věštírny v Apollónově chrámu měl být vytesaný nápis Gnóthi seauton – Poznej sám sebe. A stejně jako před těmi třinácti lety jsem věděl, že toho o sobě vím stejně málo, vlastně nic - stejně jako o všem ostatním. Pořád stejný blbec. A že tak už to zůstane. Protože život je krátký, i když se někdy zdá dlouhý.
Možná by se dalo říct, že byly jakýmsi Bruselem antiky, ale to je asi nepřesné.
O Delfách je možná si přičíst vše možné a bylo by zbytečné, se zde pokoušet nahrazovat průvodce, byť jsou různých úrovní. Snad jenom pro úplnost tu napíšu, že Delfy jsou středem, ba pupkem světa (mají tu, nyní v muzeu, omfalos, jenž spíše než onen pupek připomíná jinou spodní věc), jímž ho učinil Zeus a úžasná poloha na svahu Parnasu na dohled Korintského průlivu. Dále je možné napsat, že byly takových tisíc let spirituálním centrem vyspělého, tedy helénského, světa, přičemž v nejklasičtějším, to jest v pátém století, kdy Řekové slavně porazili Peršany a jiné barbary, měly v řeckém prostoru (oikumene) též funkci reprezentativně-symbolickou a politickou, neboť byly čímsi jako společnou „zahradou“ a „výstavištěm“ těch věčně rozhádaných, protože svobodných řeckých obcí – polis.
Možná by se dalo říct, že byly jakýmsi Bruselem antiky, ale to je asi nepřesné. Spíš by se dalo mluvit o permanentním EXPU, Světové výstavě antiky. Každá polis, která chtěla něco znamenat a měla na to, zde cítila potřebu se předvést, ukázat se, cosi vystavět, zasvětit nějakou sochu, vztyčit nějaký sloup, blejsknout se před ostatními. Tehdy kulminující a geniality dosahující řecký talent (kdoví, kam ten se vytratil...) činit věci krásnými, souladnými a při vší okázalosti úměrnými tu zřejmě dosáhnul svého vrcholu. Ale to si samozřejmě může člověk jen v bujné fantazii představovat. Z toho všeho zbyla jen hromada kamení a i tu bylo nutné před sto lety kompletně vykopat. Neboť vše, co ze starých Delf zůstalo, bylo pár hrbolů na svahu, na němž mezi tím pár pastevců koz a výrobců sýra postavilo chatrče, z nichž je museli koncem 19. století archeologové za pomoci armády vyhnat. Aby vykopali jedno z nejskvostnějších míst světa.
Mají tu, nyní v muzeu, omfalos, jenž spíše než onen pupek připomíná jinou spodní věc.
Dnešní „staré“ Delfy jsou samozřejmě turistickou štací, na níž vyklopují autobusy uřícené a sluncem spálené novodobé barbary ze Severu, Západu a dnes už i Východu. Rychle však musím napsat, že jejich počet mi nepřipadá nijak strašný a že na celém rozsáhlém svahu je dost míst, kde lze zůstat na dlouhou dobu sám a nerušený. Nahoru ke stadionu, místu Apollónem založených Pythijských her, jež byly starší než Olympijské a kam už výpravy organizovaně nechodí, se vyhrabe už jen opravdu odhodlaný poutník. Vzpomínám si, že před těmi třinácti léty byla plocha ještě přístupná, já tehdy v letním žáru stadium zkušebně přeběhl. Nyní se na písek nesmí. Ani jsem už neměl k běhu chuť. V tom jsem sám sebe poznal.
Vzpomínám si, že před těmi třinácti léty byla plocha ještě přístupná, já tehdy v letním žáru stadium zkušebně přeběhl.
Na začátku archeologického areálu je muzeum, postavené ve 40. letech (začalo se už před válkou), v němž každý nakonec stojí tváří v tvář jedné z nejúžasnějších soch starého Řecka (ví se přesně rok, kdy byl pro Delfy vytvořen: 474 p. Kr.), Delfskému vozatajovi. Nebyl to bůh, ale bohu je nesporně podobný. Cele vyzařuje důstojnost a úměrnost, napětí a klid: drží zbytky otěží, jež poutalo čtyřspřeží a člověk si musí představit, jak mohutně muselo celé to dílo i s koňmi a vozem vypadat. Je zázrak, že po všech hrůzách, rabování, zemětřeseních, vlnách vandalství a staletích zapomnění, čekala tahle dvoumetrová socha na své znovuobjevení (vykopali ji roku 1896). Jeho strnulý, ale přitom jaksi živě napjatý výraz v soustředěné tváři, která nese všechny znaky klasické krásy, hledí kamsi za vás, do věčnosti, mimo prostor a čas.
Jeho strnulý, ale přitom jaksi věčně výraz v soustředěné tváři, která nese všechny znaky klasické krásy, hledí kamsi za vás, do věčnosti, mimo prostor a čas.
Mimo prostor a čas povede teď i tento text, protože než bych se tu chabými silami se snažil popsat nádheru a podivnost toho místa, které pro sebe považuji za nejmagičtější na světě, složil jsem mozaiku ze dvou knih velkých znalců toho úžasného světa řecké mytologie, knih, ke kterým se často vracím a v kterých si čtu před spaním, než upadnu do Hypnosu... Mytologie Řeků Karla Kerényiho, největšího mytologa 20. století, a Řeckých mýtů Roberta Gravese, ano toho, co napsal ty senzační knihy o císaři Claudiovi. Oba vypraví a komentují děje, které ovšem daleko předcházely i ty klasické časy, kdy do Delf putovaly zástupy z celého širého řeckého světa a městské státy plnily pokladnice podél Svaté cesty. Dlouho ještě nestál ani Apollónův chrám, ani ten tajemný tholos, jehož vztyčené sloupy vytvářejí klamnou představu skutečnosti. Nestálo nic, a přitom už tu všechno bylo. Protože mýtus je to, co se nikdy nestalo, a přitom se děje pořád.
Takže já se ztrácím a nechávám místo Apollónovi, hadu Pythónovi a dvěma učencům. Lekce mytologická začíná:
Tajemný Tholos, jehož vztyčené sloupy vytvářejí klamnou představu skutečnosti.
Apollón, kterého Diovi porodila Létó, se narodil jako sedmiměsíční, ale bohové rostou rychle. Themis ho krmila nektarem a ambrózií a na rozbřesku čtvrtého dne požádal Apollón o luk a šípy, které mu hned zhotovil Héfaistos. Odešel z Délu přímo k hoře Parnasu, kde číhal nepřítel jeho matky, had Pythón, a Apollón ho těžce šípy poranil. Pythón prchal k věštírně matky Země do města Delf, které tak byly pojmenovány na počest jeho družky obludy Delfyny. Apollón ho však pronásledoval až do svatyně a skolil ho před posvátnou puklinou v zemi.
(Robert Graves: Řecké mýty. 21.a.)
Pythón prchal k věštírně matky Země do města Delf
Vypráví se také o nepřátelích, které Apollón hned po svém narození přemohl. Nepřátelé ohrožovali Létu už během jejího putování. Jedním z útočníků byl obr Tityos, podle jména falická bytost, syn Dia a Elary. Již v matčině těle tak vyrostl, že matka zahynula, a proto ho nakonec porodila Země, ve které ho otec ukryl. Tityos Létu přepadl, když se bohyně blížila k Delfám, a násilím ji s sebou odvlekl. Podle jedné verze skolila obra svými šípy Artemis, podle jiné verze ho ještě jako malý chlapec zastřelil Apollón. Takto zasažen ležel v podsvětí v celé své délce devíti set stop a dva supi mu klovali játra: nebo to byl jen had, ale s měsícem mu játra vždy znovu dorostla.
(Karl Kerenyi: Mytologie Řeků I. díl. kapitola 4. Apollón a jeho nepřátelé. s. 106.)
Tityos Létu přepadl, když se bohyně blížila k Delfám, a násilím ji s sebou odvlekl.
Pythóna prý na Létó poštvala Héra, která ho Diovi naschvál porodila parthenogeneticky; a po zabití Pythóna - a pravděpodobně i jeho družky Delfyny – se Apollón zmocnil věštecké svatyně matky Země v Delfech: ve své věštecké podobě byla totiž Héra matka Země neboli Delfyné. Zdá se, že někteří ze severních Helénů, spojení s Libyo-Thráky, vpadli do středního Řecka a na Peloponés, kde se jim postavil na odpor předhelénští vyznavači matky Země, ale své hlavní věštecké svatyně ztratili. V Delfech Heléni zabili posvátného věšteckého hada - a zabrali věštírnu pro svého boha Apollóna Sminthea. Smitheus („myší“) měl podobně jako kanaánský bůh léčení Ešmun ve znaku myš, která léčí. Útočníci souhlasili s tím, aby byl ztotožněn s Apollónem, hyperborejským Hórem, kterého uctívali jejich spojenci. Aby usmířili veřejné mínění v Delfech, ustanovil na počest mrtvého héroa Pythóna pravidelné pohřební hry a jeho družku nechali v úřadě.
(Robert Graves: Řecké mýty 21.3.)
Aby usmířili veřejné mínění v Delfech, ustanovil na počest mrtvého héroa Pythóna pravidelné pohřební hry.
Dále se vyprávělo, že drak Pythón, který ve většině příběhů vystupuje jako Apollónův nepřítel, pronásledoval těhotnou Létu. Chtěl narození dětí, Apollóna a Artemis, zabránit. Když se teď Apollón narodil, ihned se za to pomstil a draka zabil. (...) Podle jiného vyprávění skutečný Apollónův nepřítel byl ženského rodu, byla to dračice (drakaina) jménem Delfyné. Jméno souvisí s jedním starým výrazem pro dělohu, stejně jako místní jméno Delfoi, kterému dnes říkáme podle latiny Delfy (Delphi). S hadí samicí Delfynou bydlel další netvor, hadí samec jménem Tyfón, o němž se říkalo, že ho Héra porodila bez manžela, z hněvu (příčinou hněvu bylo, že Zeus zrodil ze své hlavy Palladu Athénu, pozn. jp). Bohyně přidala jedno zlo ke druhému a svěřila draka dračici na vychování. Nikde není řečeno, že Apollón skolil také Héřina syna. Vypravěči patrně zaměnili delfského dračího samce Pythóna s Titánem Tyfónem, Diovým protivníkem. O nepřátelské dračici se mluví také v mužském rodu, ne tedy Delfyné, ale Delfynés nebo dokonce Pythón, ačkoli Pythóna si vybral Apollón za svého hada. Po něm se také nazývala kněžka, která přijímala v Delfách od boha věštby – Pythia. Na mnoha vyobrazeních vidíme, jak had Pythón žije přátelsky vedle Apollóna a střeží omfalos, posvátný pupeční kámen a střed země, který ležel v Apollónově chrámu.
(Karl Kerenyi: Mytologie Řeků. I. díl. 106 – 107.)
Na mnoha vyobrazeních vidíme, jak had Pythón žije přátelsky vedle Apollóna a střeží omfalos, posvátný pupeční kámen a střed země, který ležel v Apollónově chrámu.
Matka Země o tomto svém zhanobení (údajném zabití Pythóna, pozn. jp) zpravila Dia, který nejenže Apollónovi nařídil, aby navštívil údolí Tempé a dal se očistit, ale ustanovil na Pythónovu počest pythijské hry, kterým měl Apollón za trest předsedat. Apollón však zcela nestoudně pominul Diův příkaz jít do Tempé a šel se dát očistit do Aigialeie v doprovodu Artemidy. Protože se mu tam však nelíbilo, odplul na Krétu do Tarrhy, kde obřad vykonal král Karmanór. Po návratu do Řecka vyhledal Apollón arkadského boha Pana, a když ho Pan naučil věšteckému umění, zmocnil se Apollón delfské věštírny a kněžku zvanou Pythie zde ponechal.
(Robert Graves: Řecké mýty. 21.a,b,c.)
Zeus Apollónovi nařídil ustanovil na Pythónovu počest pythijské hry, kterým měl Apollón za trest předsedat.
Každopádně mezi Apollónovy nepřátele patřila Delfyné, obrovská, děloze podobná hadice. Často se vyprávělo a v písních zvaných paiany k Apollonově poctě zpívalo, jak boha, ještě jako malého chlapečka s neostříhanou hlavou, přinesla matka do Delf. V ručkách svíral napjatý luk a šípy. Tu mu přišla do cesty obluda, ohyzdný had. Vysílal na ni jeden šíp za druhým a nestvůru zabil. Zahlaholil: „Hié, hié, paiéon!“ Vypravěči pak zaměnili Delfynu a Pythóna – a záměna a to byla zásadní, možná dokonce úmyslná -, dodali k příběhu o zabití draka, že jeho tělo se posvátnou silou slunce rozložilo a po jeho zetlení (pythein) nazvali ono místo Pythó a Apollon se nazval Pythios, Pythijský.
(Karl Kerenyi: Mytologie Řeků. I. díl. s. 107.)
Zahlaholil Hié, hié, paiéon!
Delfská věštírna patřila nejprve matce Zemi, její věštkyně se jmenovala Dafnida. Dafnis usazená na trojnožce, vdechovala věštecké páry, jako to dosud činí Pythie. Někdo tvrdí, že matka Země se později vzdala svých práv ve prospěch Titánky Foiby nebo Themidy a ta že je podstoupila Apollónovi, který si z vavřínových větví od řeky Tempé postavil svatyni. Ale jiní říkají, že Apollón matce Zemi věštírnu ukradl, když zabil Pythóna a že jeho hyperborejští kněží Pagasos a Agyieus založil v Delfách jeho kult.
(Robert Graves: Řecké mýty. 51.b.)
Delfská věštírna patřila nejprve matce Zemi, její věštkyně se jmenovala Dafnida.
V Delfách vyprávějí, že první svatyně byla postavena z včelího vosku a z peří; druhá ze spletených kapradinových stonků; třetí z vavřínových větví; čtvrtou že vystavěl Héfaistos z bronzu a na střeše seděli zlatí ptáci, ale jednoho dne svatyni pohltila země; a že pátá z hlazeného kamene shořela v roce padesáté osmé olympiády (489 př. Kr.) a byla nahrazena dnešní svatyní.
(Robert Graves: Řecké mýty 51.c.)
V Delfách vyprávějí, že první svatyně byla postavena z včelího vosku a z peří.
Dále se vyprávělo, že si bůh po dobytí tohoto skalnatého místa, Delf, vybral svoje první kněze. Byli to muži z Kréty a plavili se právě do Řecka. Tu se Apollón v podobě delfína vymrštil na loď, rozprostřel se po palubě svým obrovským tělem a nasměroval plavidlo do Krisy, delfského přístavu. Když tam dorazili, jako třpytivá hvězda se mihl z lodi přímo do svého chrámu a vyšel z něho jako dlouhovlasý jinoch, přistoupil k poděšeným Kréťanům a vysvětil je na své kněze. Jeden chrám mu prý vystavěly z vosku a peří včely. Tuto svatyni však prý poslal Apollón do země Hyperborejců. Odtamtud se rok co rok vracel s labutím spřežením nebo dokonce s gryfy.
(Karl Kerenyi. Mytologie Řeků. I. díl. s. 107.)
Odtamtud se rok co rok vracel s labutím spřežením nebo dokonce s gryfy.
Svatyni matky Země v Delfách založili Kréťané, kteří Helénům zanechali jako odkaz posvátnou hudbu, obřady, tance, kalendář. Podle jejího krétského žezla, dvojité sekery labrydy, se kněžské družiny, které existovaly ještě v klasickém období, jmenovaly Labrydai. Chrám zhotovený z včelího vosku a peří souvisí s Bohyní v podobě včely a v podobě holubice; chrám z kapradí připomíná magické vlastnosti připisované semenům kapradí v době letního a zimního slunovratu; svatyně z vavřínu zase připomíná, že věštkyně a její družky při svých orgiích žvýkaly vavřínové listy – dafnis je zkrácený tvar od Dafoinissa („krvavá“). Bronzový chrám, který pohltila zem, označuje jen čtvrtou fázi delfské písně, která vyprávěla o různých nevhodných materiálech, z nichž chrám postupně stavěli. Ale může se rovněž vztahovat na podzemní tholos, hrobku héroa, převtěleného v hada Pythóna. Tholos, strašidelný dům ve tvaru úlu, pochází jak se zdá z Afriky a do Řecka byl poprvé přenesen přes Palestinu. (...)
(Robert Graves: Řecké mýty. 51.2.)
Tholos, strašidelný dům ve tvaru úlu
V Delfách vyžadovali Apollónovi kněží od pythijských kněžek, aby zůstaly pannami, protože byly považovány za Apollónovy nevěsty; ale když jednu z nich svedl tazatel a vznikl skandál, musely být potom při nástupu do funkce aspoň padesát let staré, i když se ještě oblékaly jako nevěsty.
(Robert Graves: Řecké mýty. 51.4)
V Delfách vyžadovali Apollónovi kněží od pythijských kněžek, aby zůstaly pannami.
A na závěr krátce ještě toto:
Nejkomplikovanějším řeckým bohem je Apollón (jméno je nejasné). Do jeho náplně patří věštění, léčitelství, očišťování, zaříkávání a básnictví. Zabil Pýthona a má na starosti extetické věštění v Delfách (na zimu odchází vždy na sever k „Hyperborejcům“, což má téměř šamanský rys) a narodil se spolu se svým dvojčetem Artemidou na ostrově Délos jako syn Dia a Létó. Pochází z maloasijské Lykie (vždyť lykijský Sarpédónse v Íliadě se modlí k místnímu bohu Apollónovi). O jeho silných vazbách k Asii svědčí i skutečnost, že je ve válce zcela jasně na straně Trojanů. To, že se stal světlým ideálem řecké kultury, je pouze dalším překvapením, jichž skýtá tvořivá řecká mytologie bezpočet.
(Jaan Puhvel: Srovnávací mytologie, s. 161. NLN 1998)
Mýtus je to, co se nikdy nestalo, ale děje se pořád.
