Uplynulý týden ale přijali – zatím v prvním čtení – zákon, který průmyslovým lobby radost neudělá. Zdražuje se jedna z nejzákladnějších potravin v Rusku – vodka a jí podobné moky, a dokonce i cigarety, papirosy, či jiné dýmovnice. Za dva roky bude krabička třikrát!dražší než dnes. Ty, co letos pořídí nebohý kuřák za 16 rublů, dostane za dva roky za 40. Lahvinka podraží „jen“ asi dva a půlkrát.
Jsem nyní fanouškem umírněné, pravidelné, leč regulované spotřeby. Můj organismus se stále čistí. Po desetiletém pobytu v Rusku to opravdu potřebuje.Tam se namísto podání ruky při návštěvách podával hořčičný „stakan“ s vodkou.
K alkoholu patří cigareta, a tak se často člověk u přátel nebo i při pořizování rozhovoru nejprve přiopil a pak ještě přidusil. Byly i chvíle, kdy ani mladá játra a otrlá duše nedokázaly vzdorovat masivnímu útoku produktů ruského potravinářského a tabákového průmyslu. Vlastně, šlo-li ještě nakonec o výrobek zhotovený v nějaké legální továrně či cechu, byla šance na přežití poměrně vysoká. Jenže ruské kutilství je v oboru výroby alkoholu proslulé.
Rozhodli jsme se popsat pro noviny trable na bývalém sovětském, nyní ukrajinském uhelném dole ve městě Dzeržinsk. 80 procent jeho obyvatel jsou Rusové. Symbolicky dostalo jméno po zloduchovi a tyranovi, otci ruských tajných služeb Felixi Dzeržinském. Nechali nás sfárat do šachty 11. Mám klaustrobofické sklony, vadí mi neidentifikovatelné pachy, prach a statistika, podle které jsou ukrajinské šachty asi nejnebezpečnější na světě. Byla jsem nakonec ráda, když mi sympatický horník ve středním věku nabídl „tam dole“ jakousi povzbuzující tekutinu. Prý si ji s kamarády dělají sami. Pila jsem samohonku v Rusku celkem pravidelně, ale tohle bylo něco opravdu nepoživatelného. Zápach staré mrtvoly myši se mísil s intenzivním smradem technického lihu. Barva byla podobná vazkému, mnohokrát vyjetému oleji. V puse se to chovalo jako něco mezi bramborovou kaší a právě rozmrzlým mletým masem. Syrovým pochopitelně. Zvedl se mi žaludek. Vše v tu chvíli popíralo ruské rčení: „Vodka nemůže být zkažená či špatná. Může být jen dobrá nebo vynikající.“ Muž byl nadšen, když viděl, že ještě stojím na nohou a hned mi naléval další. Koutkem oka jsem zahlédla kolegu Štětinu, jak se buď kácí nebo objímá s umouněným horníkem menšího vzrůstu.
Nepamatuji se na den, kdy by nebylo zapotřebí zapít nějaký žal či zklamání. Můj kamarád Saša J., novinář a Rus každým coulem, nesmírně slušný, odvážný a poctivý člověk, mne občas navštěvoval brzy ráno a bez mrknutí oka se zeptal, zda budu snídat „vodočku“ nebo šampaňské. Na moje pozdvižené obočí odvětil, že my v Evropě žereme, jako kdyby to byl poslední den existence světa, a Rusové tak pijí. A nemyslel to jako provokaci. Pak skočil pro rohlíky a „něco k tomu“. Přinesl raději obojí, v novinách hrst červeného kaviáru, v jedné kapse „sovětskoje igristoje“ a v druhé cigarety Prima s obsahem nikotinu 1,2 a dehtu 16 mg. „Primy“ byly každopádně lepší než cigarety „Trojka“, „Russkij styl“, či neuvěřitelné papirosy „Bělomorkanal“, ve kterých je až 32 mg dehtu a skoro 2 mg nikotinu, takže dokážou opravdu ve větším množství zabíjet přímo na místě. Žádná rakovina. Prostě to s vámi praští hned. Nespornou výhodou těchto cigaret je, že díky delšímu filtru a dutému nástavci se dají klidně kouřit v rukavicích při sibiřských mrazech minus 50, kdy už tuhne krev v žilách a i ta nejpoctivější samohonka se stává notně vazkou.
Myslím, že zvyšováním cen nelze zvítězit nad ruskou vynalézavostí a touhou. Nakonec musím zase pro jednou dát zapravdu komunistům, kteří nejnovější zákon o zdražení nazvali „antilidovým“. „Naši lidi nebudou méně pít! Koupí raději svým dětem méně mléka, bonbónů a oblečení. Nebo budou pít samohonku, po které onemocní a umřou,“ prohlásil celkem rozumně komunistický poslanec Vladimír Fedotkin.
Když přivezli do Ruska v roce 1428 první vodku, pár lidí se opilo a hned byla shora zakázána. V 15. až 17. století byli Rusové jedním z nejstřízlivějších národů na planetě. Nakonec se ale vydali úplně jinou cestou. Je charakteristická i tím, že se vodka pije z velkých sklenic, že se pronášejí neustále přípitky, že se vždy pije do dna, a to často i víno, a že se pije doma, nikoliv v hospodě. Pije se, aby se člověk opil, nikoliv napil. Je to únik, je to zoufalá snaha alespoň na chvíli být šťastný. Ať už s pomocí technických tekutin či voňavky.
Problémem se v Rusku stal alkohol až v minulém století. Není to náhodou, že to bylo pro Rusy století mimořádně nevydařené. Revoluci střídala válka, osobní tragédie se mísily se státnickými prohrami, tyranie ničila osudy i těch, kteří chtěli společenskou nepohodu přečkat za střízliva. Pak spadla železná opona a nebylo úniku. Naprostá bezperspektivnost bytí zakořeněná v ruských hlavách byla léčitelná zase jen vodkou a cigárem... Dokud se Rusové nedostanou ze stavu kolektivní deprese, do kterého se uvrhli za pomoci svých vykutálených vůdců, nemá cenu nic zdražovat. Ani extrémně a nerusky střízlivý Putin, vzor mládeže a populární vládce, nedokázal opilecký trend své země zastavit.
Nevím, zda to je příliš banální asociovat si Rusko s baletem, Puškinem, matrjoškami, Gagarinem, ruskou trojkou a vodkou. Stejně jako Italy se špagetami a pizzou. Bohužel, Italové pijí víno a víno se pije z vášně a pro radost. Rusové si prolívají hrdlo vodkou, aby spláchli hořkost, chmury, aby zapili své hoře. Tak snad aby se ruský parlament konečně sešel a jednal o něčem podstatném. Třeba jak to udělat, aby Rus mohl vyměnit vodku za malinovku.
