Americký halloween se může zdát povrchní a komerční, ale po stránce archetypů sedí v roce a náladě správně: když světlo ustupuje a temnota se šíří, vystupují na povrch mrtví, duchové a démoni. Zda ze "skutečného" zásvětí, či z hlubin podvědomí, je druhotné.
Moderní civilizace tuto pradávnou intuici kupodivu spíš posílila – tím, že zavedla zimní a letní čas. Člověku mohou být lhostejné všechny tradice předků. Když ale zažívá zlomovou noc ze soboty na neděli, která je o hodinu delší, když zažívá první zimněčasové odpoledne, kdy temnota najednou přijde tak krutě brzy – v jeho duši se nemůže nerozeznít ona úzkost zděděná z kolektivní archaické paměti.
Proč to zapírat? Raději to přiznat. Raději to slavit a svátkem se přenést přes onen zlom. Moderní doba, aniž to měla v úmyslu, vytvořila předpoklady pro nový svátek, přejímající smysl starých svátků přechodu: svátek zimního času.
Jak ho slavit, jest otázkou – co vše lze převzít ze starých rituálů. Protože však podstatným rysem onoho přechodu je dřívější rozsvěcení, nahrazování přirozeného světla umělým, nabízí se jako sváteční text třeba takový Hymnus k rozsvícení lampy.
Napsal ho starokřesťanský básník Prudentius na počátku 5. století a zčeštěn ještě nebyl. Ale mohl by. Slyšte: "Zlaté záře tvůrce, lidstva vůdce dobrý – který v pevném rytmu střídáš denní doby – teď, když slunce zašlo, hrozný chaos vládne – těm, kdo v tebe věří, navrať světlo, Pane! (…) A tak, Otče, tvými vznešenými dary, jasnými plameny, atria ať září. – Světlo zastupuje za den nepřítomný – sražená noc prchá v potrhaném plášti…"
