Sarkozyho peskování Camerona je prostě jen přenesení metod unijní ekonomické politiky do sféry osobní komunikace. Takže Evropská centrální banka, která se prý vůbec neplete do politiky, zaslala italskému premiérovi seznam konkrétních opatření jako podmínku pro podporu italských dluhopisů.
Držitelé řeckých dluhopisů musí přijmout snížení jejich hodnoty, a to dobrovolně (má to ekonomický důvod, ale lze si představit důkladnější ponížení?). Státy budou předkládat návrhy rozpočtů evropskému komisaři ke schválení, ještě než o nich budou smět jejich parlamenty hlasovat. Nizozemský premiér si umí představit, že země, které nebudou sekat dobrotu, dostanou nuceného správce či dozorce.
Podobně kancléřka Merkelová dodává, že tam, kde nebude stačit pouhé monitorování, nastoupí permanentní přítomnost úředníků z EU. Mezi kroky, které už proti krizi podnikla, jmenovala taky zákaz tzv. naked shorting (málokdo z posluchačů by asi uměl vysvětlit jeho význam, ale představují si, že se těm anglosaským spekulantům utne tipec). Taky ratingové agentury by kdekdo nejraději zakázal, nebo aspoň vyšetřoval.
Je to tentýž pohled na svět, který stál u zrodu samotné měnové unie: konečně pokoříme trhy, zavedeme stabilitu, zamezíme spekulacím. Neuspěl tehdy, neuspěje dnes. Není lepší důkaz než to, že šéf eurovalu teď musí jet do Číny žebrat, aby do něj investovala. A Číňani na práskání bičem poslouchat nebudou.
