Stromy rostou pomalu; ale kdyby se do země zasadilo aspoň pár proutků, byl by z nich za deset let zelený háječek. Dobrá, měli jsme jiné starosti; co není letos, může být za deset let. Jenže chceme-li mít za deset let zelený háječek, měli bychom jej vysázet letos.
Ale to se rozumí, stálo by to hromadu peněz. Poslyšte, nedaly by se ty peníze nějak sehnat? Člověk platí nerad obecní přirážky; ale kdybychom na něho přišli a řekli mu: "Člověče, jeden stromek stojí deset korun; za těch deset korun pořídíš věc, která poroste sto nebo dvě stě let; dobrá, kolik stromů chceš darovat své obci?" – kdybychom každému člověku řekli toto a ještě mnoho jiných věcí o zelených hájích, zlatém zdraví a modré budoucnosti, vsázím se, oč chcete, že bychom takto sebrali pěkných pár hájů pro začátek. Ale i slovo "strom" je už příliš abstraktní; kdyby nám zahradníci řekli, co všechno by se mohlo kolem Prahy vysázet, neupisovali bychom stromy, nýbrž každý by volil a upsal, co má nejraději; jeden lípy a druhý čilimníky, někdo javory a jiný platany, ten smrčky a onen akáty; pan prezident by jistě upsal krvavý buk a Fráňa Šrámek břízky, Edmond Konrád javor a já cesmínu. Což o to, peněz by bylo jako slupek; jde jen o místa, kam to všechno vysázet, – netahali-li jste nás za nos svými plány o zeleném pásu, musíte pro něj mít pozemky už vybrané; tož co abychom se do toho dali? Někde se musí začít, aby nám vůbec jednou měly kde růst stromy.
*
A kdybychom s tím opravdu začali, mohli bychom to udělat ještě nějak jinak; protože stromy rostou pomalu, měli bychom je spojit s něčím, co samo roste a co se dočká zelených hájů budoucnosti; měli bychom je spojit s dětmi. Každý hájek i každá alej by měly být založeny a zasazeny dětmi, aby příští mužové a ženy měli nějaký osobní a skoro vlastnický vztah k stromům, jež pomáhali zasadit. Hleďte, snad je to trochu indiánská fantazie; ale každá škola by mohla mít svůj druh stromu, který by sázela a pěstila. Mohla by být škola akátová a škola javorová; z jedné školy by vycházeli uctívači břízek a z druhé uctívači smrků; vypadá to drobet pohansky, ale jaksi by se tím prohloubil intimní poměr k přírodě. Nebo ještě jinak: řekněme, že by obřad sázení konaly děti desítileté; i sázely by se jednoho roku jen břízky, a všichni ti desítiletí by pak byli ročník březový; příštího roku by nastoupil ročník jedlový a za rok ročník lipový nebo akátový. Ale ať byste to vymyslili jakkoliv, mohli byste jednou ranou provést několik dobrých věcí: posvětit život dětí světskou slavností, živě vyjádřit jejich solidaritu s přírodou i městem a přitom skutečně dostat do země každého roku pár set nebo pár tisíc pěkných živých stromků. A nestálo by to ani tak mnoho peněz; spíš by tu šlo o dobrou vůli než o peníze. Hledá se dobrá vůle.
Lidové noviny 13. 11. 1927