Česká společnost měla zvláštní štěstí, že dvakrát za posledních sto let zažila euforii budování státu. Dvakrát se její elity ocitly na nové startovní čáře, kdy si každý, kdo něco znamenal, pokládal za čest v první politické lize hrát. Bylo to po 28. říjnu 1918 i po 17. listopadu 1989.
První republika se nedožila ani dvaceti let, a tak se její elity nestačily opotřebovat, zatímco my to opotřebování po 22 letech už registrujeme. Když po „sametu“ začínaly experimenty typu privatizace, byly atraktivní pro každého – pro akademiky i praktiky, idealisty typu Tomáše Ježka i lidi typu Václava Klause. To když se v roce 2009 sestavovala Národní ekonomická rada vlády, spíše se spekulovalo, zda se nechá přemluvit pan A či pan B. To už není první liga tak atraktivní?
Ten pokles je i jakousi daní za úspěch. Podobně Izraelci, kteří si za časů budování státu zvykli, že jejich elity míří do armády a politiky, nyní zjišťují, že první liga elit jde do byznysu a moderních technologií, zatímco ve špičkách politiky se množí podezřelí lidé.
U nás tento trend naznačují právě muži jako Babiš a Bárta.
