Každý, kdo chtěl vědět, že byly zprivatizovány nečistě, to dávno ví. Léta s tím žijeme. Už se zdálo, že síla hotové věci zvítězí.
V případech obou dolů si jejich manažeři půjčili na koupi akcií peníze z firem samotných.
Což je špatné samo o sobě, ale nejhorší na tom bylo to, že kvůli tomu stát přišel o majoritu, a při prodeji zbytkového podílu akcií tak tahal za kratší konec. Tím utrpěl škodu, kterou dokázali pojmenovat Švýcaři, ale české orgány ne.
K této škodě nedošlo mimochodem, z neznalosti či proto, že by vlastnické pozadí tehdy „nebylo prioritou veřejné diskuse“, jak nesmrtelně pronesl předseda ČSSD Sobotka. Tisíce lidí - od špičkových politiků a úředníků přes burzovní makléře po sociálnědemokratické obecní zastupitele - měly příležitost si uvědomit, co se odehrává.
Ti nemnozí z nich, kteří upozorňovali na to, co se státu děje, byli aktivně umlčováni. Když se celá vládnoucí garnitura tvářila, že je všechno v pořádku, byla to hotová věc.
Stejně důležité jako vyprání peněz bylo vyprání reputací. Jak by mohlo být společenské postavení podnikatelských lídrů, mecenášů a přátel nejrespektovanějších osobností národa postaveno na něčem nečistém?
Pro pochopení toho, jací exoti tu dnes mohou brojit proti korupci, je příběh téhle hotové věci důležitý.
WEISS: Následky hotové věci
Těžko by někoho napadlo, že osobní spor Jacquesa de Groote s jakýmsi Švýcarem či žaloba majitelů bytů na Ostravsku povedou k tomu, že se nakonec přece jen otevře to, co bylo dávno považováno za hotovou věc: privatizace uhelných dolů.
