Zítra, tedy ve čtvrtek, předpokládám výskyt už jen jedné hlavy, jež bude uvádět text tento. Ten první, již mezitím odsunutý (naleznete zde), však s ním přesto bude poněkud souviset.
Já v něm totiž píšu, že někteří lidé – a připouštím, že jsem tím myslel poněkud na sebe – mají o ministerstvu kultury iluzi, že je trochu jejich ministerstvem. V následujujícím líčení vyjde najevo, jak to ve skutečnosti s tím vztahem je.
Prozradím tu na sebe věci, které bych prozrazovat neměl, ale doufám, že je nikdo nezneužije a že nebudou mít vliv na můj další kariérní postup. Prozradím, že já ani nevím, kde to ministerstvo je.
V pondělí ráno jsem se tam totiž pokoušel zúčastnit narychlo svolaného brífinku, což je taková jednostranně vedená tisková konference, kde se někdo objeví, chvíli tam něco čte a pak hned zmizí. Ministr kultury Jiří Besser ji podnikal, neboť se toho na něj v těch dnech nahrnulo příliš.
Nejprve ta patálie s filmovým archivem, kde narychlo a potajmu odvolal pár týdnů před důchodem zasloužilého archiváře, který jim bránil v jisté podezřelé operaci, a do toho průšvih s haciendou na Floridě.
Já jsem chtěl pana ministra konečně vidět naživo. Když před rokem a půl nastupoval do úřadu, napsal jsem takovou neúctivou poznámku (Ministerstvo pro medvěda), v níž jsem se navíc dopustil přehmatu, neboť jsme napsal, že pan ministr vstoupil po převratu do ODS, což nebyla pravda, on byl jen před ním chvíli v KSČ...
Tuto chybu jsem se snažil pak napravit tím, že jsem panu ministrovi tajně držel palce a krvavou práci přenechal kolegyni Machalické, která se s nějakými ohledy nepáře, jak se lze přesvědčit v jejím sloupku ve středečních LN.
Můj vztah s ministrem kultury Besserem tedy zůstával z mé strany nerozvinutý a emocionálně nezabarvený a bezelstný.
Ano, párkrát jsem ho vyzval k odstoupení, jednou to bylo kvůli jeho úmyslu zbořit dům na Václavském náměstí, podruhé právě kvůli Národnímu filmovému archivu a Vladimíru Opělovi, ale to nikdo jistě nebral vážně, pokud by si toho pan ministr vůbec všimnul.
Když jsem tedy sedal ve tři čtvrtě na devět na kolo a sjížděl k Andělu, byla moje mysl klidná a vyrovnaná a já se skoro těšil.
Tyto pocity však poběkud vyrovnával krásný atmosferický jev - duha.
Toho dne bylo velmi proměnlivé počasí. Ještě na Kinského náměstí svítilo slunce a vzduch se jevil skoro jarním, avšak když jsem se blížil k Újezdské bráně, polovina nebe se zatáhla a z té zatažené části počal padal studený déšť, takže jízda na kole se stala méně příjemnou.
Tyto pocity však poněkud vyrovnával krásný atmosferický jev - duha, která se zjevila nad kopulí sv. Mikuláše a střechami malostranskými. Tím jsme byl okouzlen a pojal touhu jev – v prosinci myslím výjimečný – vyfotografovat.
Tím jsem ztratil cenné minuty a rovněž se zřejmě cosi přehodilo v mém mysli. Byl jsem totiž přesvědčený, že dobře vím, kde se ministerstvo kultury nalézá a že pro mě jako „vedoucího kultury“ LN není nic samozřejmějšího, než správě trefit do instituce, jejíhož šéfa mohu považovat tak trochu za kolegu.
Suverénně jsem proto vjížděl na Valdštejnské náměstí, diagonálně jsem to namířil k bráně Valdštejnského paláce – a náhle k svému údivu zjistil, že tam... že tam je Senát...
Na obrazovce právě začínala tisková konference ministra Bessera.
Zaraženě jsem slezl z kola a zíral do vrat paláce. Samozřejmě že tady je Senát, říkal jsem si, jak můžu být tak politicky dementní, že nevím, kde sídlí naše ústavní instituce! To kdyby v redakci věděli...
Bylo za minutu devět, můj záměr spořádaně a v čas přijít na brífink se hroutil. Navíc, kde tedy to ministerstvo je!? Pohlédl jsem na ostrahu Senátu, odhadl, že asi nic neriskuji dotazem na ministerstvo kultury a zeptal se.
Jenže ani dva ochotní mladíci nevěděli. Poradili mi však, abych se šel zeptat do informačního centra Senátu ČR, jež je za rohem. Vstoupil jsme tam. Na obrazovce právě začínala tisková konference ministra Bessera.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem paní, jež seděla za stolem u počítače. „Ehm..., mohl bych se tady podívat na tiskovou konferenci. Ona se tedy koná tady někde kousek... Nevíte mimochodem kde?“ zeptal jsem se.
Paní hleděla překvapeně. „Víte, hledám ministerstvo kultury, nevíte, kde to je?“ Paní řekla, že to zkusí najít v počítači, ale musí ho napřed zapnout a to bude chvíli trvat.
Ministr Besser mezitím u pultíku četl prohlášení, že si váží pana Opěly, ale musel ho odvolat pro jeho závažná pochybení, čemuž nevěřil nejspíš ani on. Počítač pomalu nabíhal a ministr pokračoval, že sice dům na Floridě zatajil, ale nikoli z nečestných úmyslů, ale prostě na to jen zapomněl, což je v případě domů, jež jsou tak daleko, docela běžné.
„Tak ministerstvo kultury je na Maltézském náměstí," volala paní. No samozřejmě, plácnul jsem se do čela. Ministr Besser právě oznámil, že na své funkci nelpí, ale ať mu nejdřív něco dokážou. Já sedl na kolo a po hrbolaté dlažbě malostranské se prokličkovával na Maltézské náměstí.
Po schodech nahoru a pak pořád rovně, řekl mi jeden.
Samozřejmě, že ministerstvo kultury je tady... Nostický palác... jak se mi to jen mohlo z hlavy vykouřit? To bude tím, že jsem tam tak málo zván.
Sesedl jsem u kola a zeptal se strážníků, kam ho mohu dát. Ptám se jich obvykle úmyslně naivně, neboť držáky na kola nejsou běžnou výbavou státních institucí a já rád sleduji, jak se mé otázce diví, neboť snad ještě neviděli nikoho, že by k nim přijel na kole.
Dejte si ho do vrátnice, řekl nakonec jeden z mladíků. „A prosím vás, kde je tisková konference?“ Po schodech nahoru a pak pořád rovně, řekl mi jeden.
Chodba byla zcela prázdná.
Vyběhl jsem po schodech barokního paláce do prvního poschodí a dal se dlouhou chodbou na jednu stranu. Procházel jsem kolem řady zavřených dveří a podél oken, jež z druhé strany bičoval studený déšť. Nikde nikdo.
Obrátil jsem se a šel na druhou stranu. Chodba byla zcela prázdná. Vyběhl jsem do druhého poschodí a opět šel nekonečnými chodbami. Sešel jsem opět do poschodí prvního a tam zaslechl nějaký šum.
Vešel jsem do salónku, kde si pár novinářů – ti samozřejmě věděli, kde je ministerstvo kultury - balilo své pomůcky, sepisovalo na notebucích rychle zprávy do svých redakcí a vůbec působilo velmi profesionálně.
Sešel jsem opět do poschodí prvního a tam zaslechl nějaký šum.
Na mě zřejmě takový pohled nebyl. Odhaduji to podle toho, že mě začala pozorovat žena, která pak ke mně po chvíli přistoupila a udeřila na mě otázkou: Vy jste z jakého média?
Já zčásti ve snaze zakrýt svou hanbu a nevrhnout podezření, že by v Lidových novinách zaměstnávali trouby, kteří nejsou schopni příjít včas, a také ze sklonu komediálního, odvětil, že jsem tu jen na procházce.
Žena řekla, že tady ale není místo na procházky. Já odvětil, že to je škoda, protože to tady mají hezké a že rád chodím do zámků. Žena řekla, že mám odejít. Já řekl, že bych si klidně koupil lístek, ale nenašel jsem pokladnu. Žena řekla, že tady to není žádný zámek, ale ministerstvo.
Já řekl aha, a mohl bych si to tady prohlédnout? Žena řekla, že ne a ať okamžitě odejdu, jinak na mě zavolá ochranku. A skutečně mě uchopila za paži a počala mě vyvádět z paláce. Já se příliš nebránil, ba začalo se mi v té komedii trochu líbit.
Žena řekla, že tady ale není místo na procházky.
Řekl jsem tedy, že bych rád mluvil s pan Nosticem, že jsem slyšel, že to je jeho palác, a jestli tady bydlí. Žena, pevně již přesvědčena, že se setkala z bláznem, mi stiskla silněji paži a začala volat ochranku. Já řekl, že půjdu po dobrém.
Z vrátnice v tu chvíli skutečně vyběhl mladík, který mi hlídal kolo, a vypadalo to, že mě povedou dva. Mladík říkal, že jsem mu hned připadal podezřelej, když jsem přijel na kole.
Já se tedy nechal vyvézt před palác, kde jsem se s ostražitým a službu vzorně vykonábvajícím personálem rozloučil. Nasedl na kolo a vracel se na Smíchov.
Ministr Besser mezitím odletěl do Říma a o incidentu, který se na chodbách jeho úřadu odehrál, neměl ani tušení. Až se vrátí, může si o tom přečíst tohle hlášení. Ostraha si zaslouží jeho pochvalu. Snad ho do toho úřadu ještě pustí.
A abych nezapomněl. Toho dne chodil večer Mikuláš. Já ale potkal na Korunní jen anděla s doprovodem.
Toho dne chodil večer Mikuláš.
