Obřezání Páně je přitom událost veskrze biblická. Na rozdíl od mnoha jiných informací o Ježíšově životě, které vznikly z imaginací teologických, mystických či uměleckých, tato se jasně čte u Lukáše (2,21): Osmého dne po narození byl Ježíš podle židovského zákona obřezán.
A jelikož bylo koncem antiky stanoveno Ježíšovo narození na 25. prosince – na osmý den poté, 1. ledna, logicky připadla připomínka Ježíšova obřezání. Po celá staletí jak sakrální výtvarné umění, tak zbožné písemnictví celkem bez skrupulí zobrazují či popisují tuto událost. Například barokní „román“ Velký život Krista Pána od kapucína Martinaz Kochemu, oblíbená to četba českého lidu až do začátku 20. století, tomu věnuje celou kapitolu. Až na sklonku padesátých let, tedy paradoxně v době, kdy se svět začínal proměňovat k větší otevřenosti v mluvení o lidské tělesnosti, se někdo přeúzkostlivý v církevních kruzích chytil za hlavu: Vždyť my tu vlastně slavíme, že Pán Ježíš měl pinďoura! – A svátek šel do staré veteše.
Zrušené svátky ale mohou někdy mít větší naléhavost než ty oficiální. Za prvé, Obřezání Páně, tedy akt Ježíšovy příslušnosti k židovskému národu i náboženství, by se mohlo připomínat jako svátek varování před antisemitismem a obecně před vší nábožensky motivovanou nenávistí. Za druhé, Obřezání Páně, tedy doklad, že Ježíš skutečně měl lidské tělo se vším všudy, by se mohlo připomínat jako svátek varování před přepjatou duchovností, před bezpohlavním náboženstvím.
