Já, protože jsem na Smíchově sotva pár let, jsem se domníval, že ty „vanové lázně“ mohou být tímto komickým domkem, což je nesmysl. Mně sice bylo nápadné, kolik by se tam těch van asi vešlo, ale zároveň jsem věděl, že tady Na Zatlance, respektive v ulici Kováků, kdysi lázně opravdu stály a toto jsem považoval za jejich relikt. Bohužel jsem neměl zrovna nikoho po ruce, abych se ho zeptal, tak se dodatečně omlouvám a děkuji svým inteligentním čtenářům, panu Taxovi a panu Kropáčovi, kteří mě na tu chybu písemně laskavě upozornili a sdělili mi, že nejde o lázně, nýbrž o trafostanici, byť také bývalou.
Ony lázně, které prý byly ještě v 80. letech vedle smaltovaných van vybaveny dřevěnými káděmi, stály kousek dál, v ulici Kováků a zbourány byly v roce 1989, kdy se na Smíchově bouralo kdeco. Na pohlednici z roku 1908 (ulice se tehdy jmenovala Poděbradova) je ono místo, zachycenou ještě před tím, než se „masné tržnice staly lázně: mě na to upozornil jeden laskavý čtenář, já bych to nevěděl.
Na pohlednici z roku 1908 jsou ony lázně nejspíš tou nízkou budovou uprostřed za secesní „masnou tržnicí“, která už také nestojí.
Ale vedle toho jsem také dostal dopis od paní majitelky domu Na Březince, kde Škvorecký bydlel, a snad nebude vadit, když tady její dopis ocituji:
„O tom, že p. Škvorecký s manželkou tady nějaký čas bydleli, vím již pár let, protože jsem u zvonků u domovních dveří našla kdysi přilepený malý lísteček s jejich jmény. Domyslela jsem si, že to tam dali při své vzpomínkové návštěvě tohoto místa, a snažila jsem se s nimi spojit, ale dopis, který jsem tehdy poslala na adresu "68 Publishers" do Toronta, se mi vrátil nedoručený s tím, že adresa zanikla. Ve shonu mých dní jsem neměla čas dále pátrat a tak se to zasunulo do ztracena.
Podmínky bydlení manželů Škvoreckých, ale i ostatních uživatelů domu tady byly za vlády OPBH příšerné, jak vyplývá nejen z Vašich, ale i mých poznatků po převzetí nemovitosti v rámci restituce v r. 1991. Dům a postupně jednotlivé byty v rámci možností rekonstruuji a byt, o nějž se pravděpodobně jedná, (jeden pamětník, který tu již tehdy bydlel, si to pamatuje) jsem rekonstruovala a modernizovala v létě r. 2010 pro mladé manžele, kterým se právě teď po Novém roce narodila dcerka.
Ráda bych se připojila k návrhu umístit na domě pamětní desku (pokud bude paní Salivarová souhlasit) a můžete v tomto směru se mnou i s bratrem spolumajitelem počítat."
Doplním jen, že lístek s jejich jmény tam dal pan Drozd, o kterém jsem psal minulý týden, což bylo takové jeho drobné pietní gesto. Škvorečtí, pokud vím, se tady už asi nikdy neobjevili. A ještě jedno doplnění: Michal Přibáň, literární vědec a editor Škvoreckého Spisů, mě upozornil, že tu žloutenku Škvorecký chytnul nejspíš při operaci kýly, nikoli tedy na Březince. Ale shodli jsme se na tom, že spisovatel měl rád mystifikace a tato by mu asi nevadila.
Jak se to bude vyvíjet s pamětní deskou si dovolím průběžně referovat.
V další části zápisků na Smíchově už zůstanu a popíšu skromnou sobotní procházku, kterou jsme podnikli v tradičním složení, které se však průběžně mění: nyní se pochůzky například zúčastnila paní Zina Freundová, což možná ani tak nesouviselo s pětatřicátým výročím Charty 77, jejíž byla signatářkou od samého vzniku, ale napíšu to tady rád. Spíše ji prostě přilákala atraktivita našeho plánu a přednášky Jana Macháčka, jenž slíbil projít s námi místa svého dětství.
Začínali jsme před hotelem Mövenpick, kde je pod podjezdem pěkné zátiší, které láká k posezení. Rád si sem občas zajdu, posadím se na jednu z těch židliček a dívám se, jak kolem vše kvete. V pozadí zval velký plakát k návštěvě koncertu skupiny, v níž Jan Macháček od mládí vystupuje.
Hotel Mövenpick kousek od Bertramky je sice dosti ošklivou a hotelově tuctovou stavbou, ale ukrývá jednu vymoženost, kterou by si smíchovský lid měl uhájit, byť mnozí o ní neví. Součástí hotelu je totiž lanový výtah, prostě lanovka, která je bezplatně k dispozici občanstvu, jež se jí může nechat vyvézt na kopec Mrázovku, kam by se muselo složitě štrachat po strmé serpentýně. Stačí projít recepcí, kde nic nedejte na výrazy portýrů, a pokračujte dál do nitra hotelu a pak si jednoduše přivolejte výtah, nastupte a jeďte.
Součástí hotelu je totiž lanový výtah, prostě lanovka, která je bezplatně k dispozici občanstvu.
Cesta je to krátká, ale se zajímavým výhledem. Spatřit lze tu část Smíchova, která zůstává Pražanovi spíše skryta: například bývalé benediktinské opatství a kostel svatého Gabriela, což jsou ty novorománské budovy pod petřínským svahem. Budu-li sepisovat tyto útvary ještě nějakou dobu, chtěl bych tomu tajemnému místu smíchovskou věnovat celý díl. Od roku 1919 patří areál Českým poštám a pokud se nepletu, zaměstnaný tam byl Jiří Karásek ze Lvovic, k němuž ještě během naší procházky dojdeme.
Cesta je to krátká, ale se zajímavým výhledem.
Naše skupina dosáhla vrcholu Mrázovky a ocitli jsme se náhle v jiném světě. Zde se rozkládá horní Smíchov, čtvrť vil a víceméně honosných domů, které si postavila před válkou buržuasie různého etnika: hojně zastoupeno bylo židovstvo. Po válce a pak po únoru 48 se majitelé různě obměnili, což zanechalo na mnoha příbytcích a jejich okolí své stopy, v devadesátých letech se pak něco restituovalo, něco obnovilo, něco dál chátralo.
Popisovat by zde bylo možné leccos, ale to bych to jednak musel lépe znát a druhak bych na to musel mít čas. Například bych něco více chtěl zjistit o této zvláštní vile s valivou střechou v ulici Nad Mrázovkou, která ve mně budí dojem kohabitace funkcionalismu s mešitou. Okolí působilo zpustle, což ale může být i úmysl.
Okolí působilo zpustle, což ale může být i úmysl.
Plevelem zarůstá i „brana borců“, připomínající vstup do olympijského stadionu v Berlíně. Tou, jak se svěřil, probíhal i mladý Jan Macháček, když byl ještě schopný běhu. Za ní se totiž rozkládá závodní běžecká dráha a Honza sem docházel na tělocvik, neboť navštěvoval blízkou školu Na Santošce.
Plevelem zarůstá i brana borců, připomínající vstup do olympijského stadionu v Berlíně.
Na konci ulice Nad Bertramkou jsme velmi diskrétně minuli vilu, v níž bydlí se svou rodinou muž, jehož jméno jsme my znalí vyslovovali jen šeptem, aby snad nebyl rušen jeho dopolední sobotní klid. Polovina z naší výpravy však neměla tušení, kdo že tím obyvatelem má být, tak jsem zkusil zazpívat pár jeho písní, když tu se otevřely dveře... a vyšel bohužel nikoli Karel Gott, ale nějaký pán, kterého jsem odhadnul na zahradníka.
Pak jsme pokračovali dál. Já jsem se ovšem neudržel a začal jsem se vytahovat, že jsem u Gottů jednou, ba dokonce snad dvakrát! byl, neboť jsem před pár lety s Mistrem podnikl rozhovor, což byl zážitek zvláštního druhu, jenž dosti pozměnil můj, do té doby přece jen trochu distancovaný pohled na jeho pozoruhodnou osobu. Bohužel neměl jsem pocit, že by moji přátelé, prošlí svými životy vesměs undergroundem a disidentstvím, byli právě nejžhavější posluchači mých sentimentálních vzpomínek.
Polovina z naší výpravy však neměla tušení, kdo že tím obyvatelem má být.
V ulici Na Cihlářce stojí snad nejkrásnější modernistická vila této části Prahy, vila, kterou si nechal vymyslet – spíše než postavit - na začátku 30. let advokát Josef Winternitz od samotného Adolfa Loose. Je to po Müllerově vile druhá velká Loosova stavba v Praze, byť pravděpodobně se již na její realizaci přímo nepodílel – zemřel v roce 1933, ale zcela jistě od něj pochází i zde uplatněná idea vnitřního Raumplanu, díky němuž obyvatel takové vily chodí stále sem a tam po schodech, neboť pokoje jsou koncipovány jako otevřené škatule různé velkosti do sebe zapadající.
Pan doktor Winternitz byl zavražděn v Osvětimi, po válce sice jeho manželka, která holocaust přežila, dostala vilu zpět, ale začátkem 50. let se jí musela zříci ve prospěch města, které sem dalo mateřskou školku, přičemž kompletně vzalo za své vnitřní vybavení a též vnějšek nezůstal bez úhony. Po dlouhém restitučním procesu dům získali zpět dědicové, kteří vilu velmi precizně a velkoryse opravili a uvedli do podoby, kterou lze nazvat pietní. Vilu pronajímají, pravděpodobně to není lidové bydlení, ale to patří k věci.
Pokoje jsou koncipovány jako otevřené škatule různé velkosti do sebe zapadající.
Nedaleko odsud, kousek od vrcholového plácku, do nějž ústí pět ulic, a z nějž je nádherný pohled na Prahu, se nachází vila, kterou obývalo asi největší hovado mezi smíchovskými celebritami, soudruh Vasil Bilak.
Bydlel zde prý od začátku 70. let, kdy vyletěla jeho kariéra strmě nahoru, ale prý se po Smíchovu a okolí moc neprocházel. Přivezla ho šestsetrojka, on vystoupil, zalezl, ráno ho zase odvezli. Vila, kterou famílie Bilakova obývala ovšem s famílií Jana Fojtíka (též kreratura), nechal postavit velkobankéř Jaroslav Preis pro svou druhou ženu, kterou si vzal na stará kolena: zemřel v roce 1946. Podivil by se jistě, kdo se mu tam pak nastěhoval...
Před domem jsme vedli disputaci, zda si Bilak vůbec všimnul, že bydlí ve funkcionalistické vile a zda mu to něco říkalo. Fojtíkovi nejspíš ano, to byl sice kretén a hajzl, ale intelektuálský kretén, ten si hrál na filozofa a politologa, ale Bilak, to byl čistokrevný primitiv, to snad ani nebyl snob, ten mohl bydlet kdekoli, tomu stačil pocit moci, což byla základní touha jeho prostého, byť zákeřností schopného libida. Oba dva vlastizrádci žijí a působí jako křepcí staříci. Ve vile po nich bydlí prý nějaký Křepetinský nebo Křepelinský nebo tak nějak. Prý šéf Sparty, říkal někdo z nás, já tedy ne.
Před domem jsme vedli disputaci, zda si Bilak vůbec všimnul, že bydlí ve funkcionalistické vile.
Zajímavé je, že v době, kdy vilu obývali ti dva prominenti, vyrostla přímo naproti tahle obludná krabice, v níž prý bylo agitační středisko, což bylo známé zařízení, v němž se většinou nic nenacházelo a ani k ničemu nebylo, což byl jeho hlavní účel. Zda to bylo kvůli těm dvěma, nebo jim navzdory, se asi nedozvíme.
Stavbař Pavel Vašíček nás však informoval, že těm modrým deskám se říkalo boletické panely, neboť se vyráběly v Boleticích, a jsou plné azbestu, onoho svinstva, které se léta rozpadá na svinské karcinogenní mikrojehličky, jež poletují vzduchem a po vdechnutí se zapichují do plic, které pak rozežírají a rozkládají. Tím jsme byli znechuceni, ba zneklidněni a proto jsme rychle pokračovali v chůzi.
Stavbař Pavel Vašíček nás však informoval, že těm modrým deskám se říkalo boletické panely.
To už naše kroky směřovaly k smíchovskému hřbitovu Na Malvazinkách (psal jsem o něm přede dvěma lety).
To už naše kroky směřovaly k smíchovskému hřibitovu Na Malvazinkách.
Honza koupil v květinářství pět růží, které pak kladl na hroby, jež ukrývají ostatky osob mu nejbližších: v prvé řadě především svým rodičům, pak spoluhráči z kapely Mejlovi Hlavsovi, od jehož smrti právě v ty dny (5. ledna) uběhlo neuvěřitelných jedenáct let, a kamarádovi Martinovi Gruši, který umřel v létě 1989.
Od Mejlovy smrti právě v ty dny (5. ledna) uběhlo neuvěřitelných jedenáct let.
Květinu měl ovšem i pro filozofa Ladislava Klímu.
Květinu měl ovšem i pro filozofa Ladislava Klímu.
A jednu růži měl pro básníka a pracovníka pošt Jiřího Karáska ze Lvovic. U něj si dovolím tuto nenáročnou smíchovskou procházku skončit. Díky za pozornost a příště budeme pokračovat.
