Aby bylo jasno, to není dehonestace člověka, jenž projevil nesmírnou odvahu. To je jen připomínka faktu, že více než samotný Palach, jeho motivace a jeho čin nás zajímá jeho kult.
Má to svou logiku. Palach - tak jako Horáková - skýtá úplně bezproblémový příklad odporu proti komunismu, nekontroverzní, říká se dnes s oblibou. Takoví bratři Mašínové zůstávají „kontroverzní“. Postavili se komunistům se zbraní, ale zanechali oběti. Kdyby se nechali zastřelit či oběsit (jako Horáková), byli by dnes konsenzuálními národními hrdiny.
Nebo takový František Kriegel. V srpnu 1968 sice jako jediný z unesených ústavních činitelů odmítl podepsat tzv. moskevské protokoly, ale při komunistickém puči v únoru 1948 působil ve štábu Lidových milicí. Samá ale. Zlatí Palach a Horáková.
ČTĚTE TAKÉ: |
Ten kult ale nebyl samoúčelný. Bez něho by v lednu 1989 neproběhl Palachův týden, Václav Havel by nešel naposledy do vězení a nevznikl by široký společenský pohyb, vedoucí až k 17. listopadu. Přesto si opakujme základní body z dopisu Pochodně č. 1: „Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv.“
Palach nebyl šílenec věřící, že jeho čin pohne tanky, žádal jen dva byrokratické kroky - zrušit cenzuru a jeden kolaborantský časopis. Chtěl „pouze“ pohnout společností, která se jen pět měsíců po okupaci začala s nesvobodou smiřovat a sama dláždila cestu k normalizaci, nyní už domácí, kolaborantské. Že právě tady jeho apel selhal, nebyla vina Palacha, ale oné společnosti i jejích elit. A je-li Palach pojímán jako kult, právě tento poznatek se vytěsňuje.
