Takto vypjaté drama se v Aténách opakuje co čtvrt roku. Trojka pokaždé – tentokrát už opravdu, ale opravdu vážně – trvá na tom, aby Řecko splnilo požadavky, které mělo mít splněné už odminule. Premiér si zaapeluje na poslance, že nemají jinou možnost, pokud nechtějí, aby se země zřítila do propasti. Poslanci před sebou vidí plná náměstí, rozčílené odbory a církev, ale Evropu tak úplně ignorovat nemohou.
A pročpak se ten kus každého čtvrt roku opakuje? Protože všechny zúčastněné spojuje silný pocit bezvýchodnosti. Pokud už panuje konsenzus, že Řecko do eurozóny nikdy nemělo být přijato, implicitně se tím říká i to, že by mu bylo lépe venku, čili že by mělo vystoupit. Nikdo ale neví, jak ho vyvést bezpečně a nezlikvidovat cestou řecký bankovní systém či jak ho vyvést bleskově, a přesto se souhlasem parlamentu.
Dlouhodobě Řecko – a nejspíš ani další státy v krizi, jimž dva roky organizované pomoci vůbec nepomáhají k lepší konkurenceschopnosti či obchodní bilanci – nemá v eurozóně dobrou budoucnost. Najít cestu ven je ale extrémně obtížné. A tak se mezitím vymýšlejí neužitečné fiskální pakty.
KAISER: Bezvýchodnost
Jestliže parlamentní schůze, jíž předcházely generální stávka a násilné protesty, vrcholí v neděli večer, pozná každý, že situace bude nejspíš skutečně dramatická. Jinak to ale tentokrát v Aténách nešlo, tamní parlament měl poslední možnost schválit úspory, jež zemi ohrožené bankrotem nadiktovala trojka složená z Evropské komise, Evropské centrální banky ve Frankfurtu a MMF.