Ani se mnou tak nezatřásla ta nepojmutelná rozlehlost, ba obrovitost toho města, kvůli níž jsem vylezl na nejvyšší kopec centrální části města Lykavittos, z nějž je nádherný pohled na všechny strany. Pode mnou se jako šedobílá, chaotická, stále bující hmota, u níž nelze rozeznat náznak struktury a řádu, rozlévaly jednotvárné rovné střechy domy, oddělené jen tenkou linií ulic. Z šedého, svitem slunce prostříbřeného, oparu vyčuhovalo pár kopců, především stolová hora Akropole, k níž se vždy nakonec zraky pozorovatele neodolatelně stočí.
Obrovité město s Akropolí
Ani jsem nebyl zatím vyveden z míry nějakým zvláštním pozorováním lidského hemžení v těch živých, barvitých, chaotických, těly, rámusem, povykem, vůněmi, pachy, odpadky, automobily, motorkami a vším možným zaplněných ulicích, z nichž na první pohled – a možná ani na druhý – není možné odvodit nic, co by nějak souviselo s těžkými časy, které tahle země nepochybně prožívá a zažívá. Prosté krámy i luxusní obchody jsou plné zboží, v kavárnách a restauracích kolem stolů sedí celé rodiny, aroma z jejich jídel je dráždivé, stejně jako jejich vizáž je klidná a stále aspoň na první pohled a zde, v centru, blahobytná a život si užívající.
Hemžení v zaplněných ulicích
A ani jsem zatím nebyl svědkem demonstrací, často velmi drsných, které se konávají vždy, když se byť jen drobně sáhne na sociální zvyklosti, jistoty a návyky - a sahá se dost a bylo také na co! - tady, na náměstí Syntagma - Ústavy, athénském Václaváku, v jehož čele ale nestojí muzeum, ale budova Parlamentu, původně královské sídlo, které tady zbylo po nešťastném synovi bavorského krále Ludvíka I., králi Othonovi (Ottovi, vládl v letech 1832 - 1862), kterého Řekům dosadily evropské mocnosti, když se Řekové stali samostatnými, ale dle názorů těch evropských civilizovaných mocností přece jen ne dost na to, aby si mohli zcela samostatně vládnout. Z toho pak povstalo mnoho potíží a nedorozumění a i když to ty mocnosti třeba i myslely dobře – zcela jistě to dobře myslel dobrácký a bodrý Bavor Otto, který se snažil, jak jen mohl Řekům, kteří ještě nedávno řezali hlavy nejen Turkům, ale i sami sobě navzájem, vyjít vstříc. Což se v nějaké formě možná opakuje i nyní.
Řekové se nechtějí vzdát zvyklostí, jistot a návyků
Ne, tohle všechno zatím není tím největším zážitkem z těch prvních hodin. Tím, co na mě zatím udělalo největší dojem – jsou evzoni.
Každý, kdo jen trochu o Řecko zavadil, je zná, protože jsou na všech propagačních materiálech o Řecku, na všech vyobrazeních, spojených s Athénami, patří k nezbytným symbolům země, na nějž se chodí turisté dívat, asi jako u nás na orloj nebo tedy na hradní stráž, která se však s nimi nemůže rovnat.
Evzon
Již samotný pohled na jejich klidovou pozici je úžasný. V Evropě není snad pitoresknějšího oděvu, který by zároveň vzbuzoval takový respekt a byl pověřen tak čestným úkolem. Celý jejich zjev je impozantně komický, ale vrcholným atributem jsou krásné bambule, které zdobí jejich skvostné dřeváky. Přečetl jsem si, že ty kroje navrhla choť prvního novodobého krále, onoho Otty, královna Amálie, rodem ze severoněmeckého Oldenburgu, a domnívám se, že dle toho kostým i vypadá a že ty bambule budou jejím roztomilým a hravým nápadem a působivým dovršením celkové bizarnosti jejich zjevů, v nichž se mísí cosi jako romantická, heroická vznešenost s nezbytně komickou teatrálností. To však není všechno.
Roztomilé bambule evzonů
Evzon znamená řecky snad „dobře opásaný“, čímž se myslí, že k výstroji takového chlapíka nezbytně patřila bambitka, kterou měl zastrčenou za pasem, jak to vidíme na portrétech hrdinů řeckého boje za nezávislost, kleftů, což byli drsní chlápci s nakroucenými kníry, vlasy spletenými do copů a s očima, které z pod hustého obočí metaly pohledy tak divoké, že skály pukaly, ženy přicházely do jiného stavu, lord Byron omdlíval vzrušením a osmanští Turci zapomínali hrůzou na verše z Koránu. Bambitku za pasem nahradila karabina, zato přibyla ona bambule na dřevácích. Sukně, jež končí v polovině stehen, jim zůstaly.
Evzoni stojí čestnou stráž
Evzoni stojí čestnou stráž před Hrobem neznámého vojína, jenž je umístěn na jakémsi mramorovém prostranství před budovou parlamentu na náměstí Syntagma - Větné skladby (Ústavy samozřejmě). Ve středu pietního místa je hrob (kenotaf) opatřený malým křížem, nad nímž je reliéf s vyobrazením umírajícího vojáka v antickém kroji, snad krále Leonida, jenž bránil Thermopyly před Peršany, jak zákony obce kázaly jemu. Naivní duši by mohlo napadnout, že by bylo hezké, kdyby současná čestná stráž byla rovněž nastrojena anticky, jak chodí třeba v Římě obejdové navlečení do gladiátorského kyrysu, což je ale atrakce pro turisty, aby měli radost a mohli z nich tahat drobné. Tohle tady v Athénách je ale naopak vážná věc. I když…
Evzoni před hrobem neznámého vojína
Přišel jsem na náměstí Syntagma, již se stmívalo, na jihu se stmívá náhle. Na náměstí byl tento večer klid, ale i ten byl jistěn zálohami těžkooděnců, ukrytých v antonech v přilehlých ulicích. Policisté však měli v úterý lehkou službu, seděli v autobusech, pili kávu, hráli karty, jediný zásah patřil nejspíš mně, když jsem si chtěl autobus vyfotografovat, vyběhl jeden respekt budící dlouhán a dal mi najevo, ať toho nechám. Došel jsem před čestný hrob a spolu s hrstkou mně podobných (turistů v tuhle dobu v Athénách zatím moc myslím není) pozoroval evzony. Stáli nehnutě, pušky s bodákem přes rameno, mírný větřík povlával se střapci, visícími z jejich čapky, a se šňůrami, jimiž mají obvázané sněhobílé kamaše. Představoval jsem si, co se asi musí dít, vane-li silný vítr, který se jim lehce může dostat pod nabíranou sukni. Junáci to byli silní a urostlí.
Evzoni
V tom se zezadu ozvaly povely a vzápětí klapot dřevěných podrážek. Bylo osm hodin a chystala se výměna stráží. Nastupovali noví evzoni. Domníval jsme se, že půjde o rutinní záležitost, možná doplněnou nějakým rituálním úkonem, ale to, čeho jsem byl svědkem, mi vyrazilo dech. Přicházející jednotka se totiž v jistou chvíli přestala přibližovat obyčejným pochodem, nýbrž začala provádět cosi jako zpomalený čapí krok, to znamená, že vykopli vysoko nahoru nohu, což vzhledem k tomu, že byla navlečená v bílých kamaších, působilo velmi impresivně, přičemž ji ponechali několik vteřin trčet ve vzduchu, teprve pak ji pomalu zase položili, přičemž to provedli asi dvacetkrát. Tyto zpomalené kroky prokládali kroky rychlými, vystřelovacími, kdy naopak nohy vykopávali rychle dopředu, takže kdyby neměli dřeváky pevně připojené k chodidlu, jistě by mohl uvolněný dřevák někoho zranit nebo by byla jimi značně otlučená zeď se jmény slavných bitev.
Evzoni se vyměňují čapím krokem
Do toho se začala pohybovat stará hlídka, která počala klapat dřeváky, ba jimi šoupat o podlahu, takže vydávaly zvláštní vrzavý a skřípavý zvuk. Čím více se nová hlídka blížila, tím více vzrůstal neklid té staré, takže k šoupání nohama přidávali ti střídaní též pohazování ručnicí, se kterou si hráli, jako by to byl nepatrný klacík. Jakmile se čapími pohyby nová hlídka přiblížila, začali s dlouhými a s jaksi bláznivými kroky i ti staří, takže tu v jednu chvíli vystřelovalo k obloze snad tucet dlouhých bílých končetin najednou a vypadalo to jako nějaký mužský cirkusový kankán. Konečně se u budky vystřídali, přičemž ti noví ještě nějakou chvíli klapali dřeváky, jako by se na tom místě zabydlovali. Ti, co byli vystřídáni, se seřadili a spolu se závodčím (tu funkci si pamatuji z dob vojenské katedry) se chystali odkráčet. To se opět neobešlo bez dlouhých kroků a úkonů, které prováděli ještě dlouho, když mizeli kamsi do zadního traktu parlamentního paláce.
Výměna stráží jako úžasné divadlo
Bylo to úžasné divadlo a já s doslova otevřenými ústy sledoval tu dokonale sehranou a skvěle nacvičenou choreografii. Nemohl jsem si nevzpomenout na slavnou scénku Monty Python, v níž John Cleese předvádí téměř totožnými pohyby „silly walk“, švihlou chůzi, na jejíž zavedení bylo zřízeno Ministerstvo švihlé chůze. Předpokládám, že to Johna Cleese, nebo kdo to vymyslel, napadlo tady, v Athénách, před Parlamentem na náměstí Ústavy. Viděli to a řekli si, ejhle ministerstvo švihlé chůze, další vynikající vklad řeckého ducha do evropského dědictví. Myslím, že i za tohle by měl být každý z nás té nesmrtelné, invencí oplývající zemi vděčný. Dnes končím, mezitím je středa ráno, Akropole je skrz opar či snad smog sotva vidět. Těším se na silly walk po Athénách.
Athény v oparu
