Ten památný den jsme se vydali s kolegyní fotografkou Ivou Zímovou, co spolu brázdíme zákopy po celém světě už skoro 20 let, do městečka Chimki. Je to půl hodiny vlakem za Moskvou. Zajímalo nás, jak se volí v provincii. V 11 hodin moskevského času měl ale také v centru metropole, v Domě dětí a mládeže nedaleko Běloruského nádraží, volit Gennadij Andrejevič. Při ruských rozměrech stihnout provincii i Zjuganova bylo poměrně obtížné.
Vyrazily jsme proto v šest ráno. Pobesedovaly jsme s místními voliči i členy volební komise, pozorovateli i pozorovatelkami. Vlak zpátky nám ujel a další se měl přihnat za 20 minut. To byl kritický bod celého volebního dne, neboť nám tím pádem uniká setkání s bolševickým kandidátem.
Znám ho léta. Vlastně mne provázel mou novinářskou kariérou po dlouhých 11 roků. Seznámili jsme se na Tverské třídě, na demonstraci levých sil někdy počátkem 90. let. Tehdy na podobné akce chodily desetitisíce lidí tesknících po Sovětském svazu, co se právě rozpadl. Mávali nad hlavami rudými prapory, portréty masových vrahů Lenina a Stalina a skandovali „Ať žije komunismus“. Zjuganov kráčel v první linii a před ním ustupovaly davy kameramanů a fotografů, kteří se ho snažili co nejbizarněji zvěčnit. Těch demonstrací bylo moc, takže si nás, co jsme byli pravidelnými hosty, postupně vryl do paměti. Vždy jsem se ho v běhu snažila na něco zeptat. Jednou si mne konečně povšiml víc, než ostatních a zeptal se i na mé jméno. Od té doby mi vždy kynul na pozdrav, dával přednost na tiskovkách při udělování práva položit dotaz, v parlamentu mne pouštěl do dveří a na demonstracích se mi smál do objektivu: „Jak se máte Petro?“ Trošku jsme se červenala studem za to, že mám tak dobré vztahy právě se zarytým komunistou, demagogem a obhájcem masových represí stalinské éry. Ale novinářům ne vždy přísluší hovořit s lidmi, kteří jim jsou příjemní. Máme to podobné s politiky. Nakonec asi ani Gennadij Andrejevič nebyl vždy nadšen z toho, že mu strkám fotoaparát do obličeje, já, příslušník národa, který nepochopil sovětskou vojenskou bratrskou pomoc, vyhnal ruské důstojníky i s jejich ženami z luxusních bytů v Milovicích u Mladé Boleslavi zpět do baráků v ruských stepích, vlezl do nepřátelské organizace NATO a přebarvil tank osvoboditelů na růžovo. Přes tuto ideologickou propast, která nás dělila, vznikl mezi námi jakýsi vztah. Kdepak, bulvár by si na něm nesmlsnul, šlo o čistě lidský, pracovně obchodní kontakt. On mi ochotně odpovídal, ačkoliv český čtenář pro něj byl asi stejně důležitý jako pro českého čtenáře produkce mlékárny v obci Fokino na ruském břehu Japonského moře. A já jsem fotografie, na kterých mu tekla slina, nebo koukal fald prostě do novin nedávala.
Občas se mi podařilo prorvat se řadami čekajících na plnohodnotný rozhovor do kanceláře Zjuganova. Jednou jsem se tam dostala v tyto předjarní ruské dny. Přišla jsem vymrzlá a on mi dal porcelánovou žabičku. Prý jako dar k Mezinárodnímu dni žen. Skoro mne to dojalo.
Od roku 2001 jsem Gennadije Andrejeviče vídala jako z Ruska vykopnutá jen v televizi. Držel se. Vytrvale kandidoval na ruského prezidenta a vytrvale byl stříbrný. V parlamentních volbách vloni v prosinci jeho Komunistická strana RF získala skoro dvacet procent hlasů. Zjuganov povzbuzen výsledkem své strany usoudil, že má šanci na to, aby se s favoritem Vladimírem Putinem utkal ve 2. kole voleb. Volala jsem mu už z Prahy. Prosila jsem o rozhovor, ale jeho nová tisková mluvčí, co mne neznala, mi sdělila, že řada žadatelů je teď prý několikakilometrová. Zájem o Zjuganova byl monstrózní. Pokud by se utkal s Putinem v 2. kole, stal by se hrdinou letošní ruské zimy. Sekretářka mi oznámila, že jako představitel nepodstatné země přijdu na řadu až někdy koncem července.
A teď, kvůli Chimkám, jsem propásla šanci odchytit ho před urnou. Mohla jsem mu stihnout položit pár rychlých dotazů. Jenže mi ujel vlak.
Ploužíme se s kolegyní ověšenou fotoaparáty ulicí Alexandra Něvského. Ještě projít parčíkem a jsme ve volební místnosti. Zřejmě už hlasoval. Ulice je pustá. Ani lidé, ani žádný provoz. Najednou zastaví přímo po mém pravoboku černý mercedes. Otevřou se dveře a vystoupí Gennadij Andrejevič. Nejsem na tuto situaci vůbec připravena. Nevím, na co se zeptat, nemohu najít diktafon, Iva mává s fotoaparátem a zmateně mačká spoušť.
„Gennadiji Andrejeviči, jsem… a před deseti lety jsme se….“, nemohu si vybavit správné ruské slovo, které by označovalo náš křehký novinářsko- lidský vztah. „Stýkali jsme se,“ vylítne ze mě. Přísný bodyguard si zjevně domýšlí, že nešlo jen o novinářský zájem.
„Dal jste mi žabičku.“ Gennadij Andrejevič zjevně chviličku přemýšlí, ale pak mne pozná. Hlavou mu prolétnou všechny ty demonstrace, které jsme spolu absolvovali, tiskovky, rozhovory a pokusy o převrat, jednání parlamentu i volby, ve kterých s železnou pravidelností prohrával. Ještě nikdy ale, nikdy se nestalo, aby jeho strana v parlamentních volbách získala o tolik víc, než vzápětí on ve volbách prezidentských. To ovšem ve chvíli, kdy jsme se na ulici Alexandra Něvského snažili rozpomenout na bouřlivá 90. léta v Rusku, jež jsme strávili skoro bok po boku, ještě nevěděl.
Prošli jsme parčíkem, blížili se k chuchvalci novinářů a kameramanů, kteří lomili rukama nad mojí zářivě modrou bundou zastínící vše v okruhu 60 metrů. Bodyguardi mne možná považovali za sekretářku, tajemnici, poradkyni či domácího mazlíčka. Protože když ostatní žurnalisty odháněli od těla, mne nechávali i s magnetofonem s nálepkou Lidových novin na pokoji.
Bylo to krásných 40 minut. Ale zjevně posledních. Gennadij Andrejevič dostal ubohých 17 procent a nedokázal ani pogratulovat vítězi. Je mu osmašedesát, takže by, pokud zdraví vydrží (mimochodem vypadal výborně, lépe řečeno stejně, jako před bezmála 20 lety), klidně ještě nějaké ty volby zvládnul. Snad mu rozum slouží natolik, že tohle přenechá mladším. Sbohem Gennadiji Andrejeviči.
