Lidovky.cz

ŠUPOVÁ: Maraton tentokrát trochu jinak

Názory

  13:33
Minule jsem se tady tak trochu rozohňovala nad tím, že nemůžeme být lhostejní k tomu, co se děje v jiných zemích, konkrétně v Bělorusku. A že by stálo za to, kdybychom obyčejné lidi tam žijící podporovali.

ilustrační foto foto: Shutterstock

Vlastně jsem si i říkala, že asi jen málokoho, kromě mých kolegů novinářů nebo těch, kteří dělají v nejrůznějších lidskoprávních organizacích, nějak zásadně zajímají i události jinde než u nás. Teď o víkendu jsem se ale přesvědčila, že tomu tak není a jsem za to ráda. O tom, že i obyčejní, mladí Češi řeší Lukašenkův režim ale někdy jindy.

Dneska sem totiž chtěla napsat o jiné víkendové akci, která nicméně také souvisí s tím, jak je super, když někomu není jedno, co se děje kolem něj (trochu si kvůli tomu tento týden odskočím od Bruselu, ale prostě mi to nedá). Zúčastnila jsem se totiž maratonu, ale trochu jiného než se může zdát. Byl to totiž maraton cvičební, 24hodinový a pacienti s roztroušenou sklerózou v něm změřili síly se zdravými lidmi bez pohybového handicapu.

Musím říct, že kruhový trénink složený z aerobních a posilovacích stanovišť nebyl vůbec jednoduchý. Ale zvládla jsem to já, zvládli to další a hlavně i lidé, kteří roztroušenou sklerózou trpí. A to je hlavní. Vlastně kvůli tomu o tom píšu. Málokdo totiž ví něco více o této nemoci a o tom, že cvičení neuškodí, naopak. Jak mi k tomu řekla fyzioterapeutka Lucie Keclíková, která maraton pořádala: „Do nedávné doby se říkalo, že by lidé s roztroušenou sklerózou neměli cvičit. Tento názor je stále rozšířen. Otázkou je, jestli je to výmluva lidí, kteří nic dělat nechtějí, anebo jestli je opravdu mezi lidmi tak málo informací.“ Pacientů s RS ale přibývá. Takže proto jsem chtěla trochu rozšířit obzory (i sobě). V České republice trpí roztroušenou sklerózou asi 17 tisíc lidí, což je velmi vysoké číslo, pokud to srovnáme s Evropou. Průměr je totiž 100 nemocných na 100 tisíc lidí, u nás je to 170.

S myšlenkou uspořádat maraton přišli sami pacienti, kteří dvakrát týdně cvičí v tělocvičně přímo na neurologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice. Do běžného fitcentra totiž není vhodné, aby chodili, protože tam většinou nebývají speciálně vyškolení fyzioterapeuti a instruktoři.

Účastníci maratonu byli rozdělení do týmů, které se v kruhovém tréninku střídaly vždy po hodině. Začalo se v pátek v pět a skončilo v sobotu v pět odpoledne. Noční vytrvalce jsem obdivovala, já jsem nastoupila až v sobotu v poledne. Střídali jsme se na jednotlivých stanovištích a spíš jsem to byla já, kdo potřeboval poradit, jak na jednotlivé cviky, protože ostatní je znali a briskně ovládali. Vůbec mi ani nepřišlo, že by vedle mě cvičil někdo, kdo by měl nějaké zdravotní problémy. A hlavně – všechny to hrozně bavilo.

Možná i díky tomu, že je přišli podpořit jejich přátelé, kamarádi a rodiny. „Je jasné, že pacienti musí dodržovat určitá pravidla a cvičení je specifické a individuální. Nicméně když je správně zvolené, tak přináší pacientům zmírnění únavy, udržení samostatnosti, zvýšení svalové síly, celkové kondice fyzické i psychické, snížení rizika osteoporózy, obezity či vysokého krevního tlaku, snižuje depresi a psychické problémy a celkově zvyšuje kvalitu života,“ vypočetla mi výhody cvičení Lucie Keclíková. A já nemůžu než souhlasit. Zatímco se belhám unavená po odcvičené hodině do šatny, potkávám dalšího z pacientů, který si přišel teprve zacvičit. Pohybuje se již ztíženě – o berlích, ale je na něm vidět, že se na maratón těší. Vyhýbáme se na úzké chodbě a on se usměje a prohodí: „Já tady jen proskočím.“ A přesně o tom to je. A o tom byla i celá akce.

Lidé s roztroušenou sklerózou sami sobě ukázali, že to zvládnou a že nejsou přehlížení ze strany těch „zdravých“. Navíc doufám, že i navnadili některé další, aby se k nim přidali. Takže příští rok třeba zase a možná se tam potkáme.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.