Z Minsku v minulých dnech přicházely různé protichůdné zprávy. Potěšující určitě je, že z vězení byli propuštěni opoziční aktivista Dmitrij Bondarenko a bývalý prezidentský kandidát Andrej Sannikav. První byl odsouzený na dva roky, druhý na pět let za údajné podněcování lidí k násilným protestům po prezidentských volbách v prosinci 2010. Jenže další vězni jsou stále ve vězení, a proto šéfka unijní diplomacie Catherine Ashtonová sice krok Minsku uvítala, nicméně ihned dodala, že je třeba, aby se dostali na svobodu i ostatní.
Že by se Lukašenko podvoloval tlaku Západu? Že by se konečně zalekl sankcí? ptají se mnozí. Těžko říct. Spíš bych se ale přikláněla k verzi, že ne. Každopádně určitě svým chováním něco sleduje. Možná chce navnadit Brusel a ukázat, jak dokáže být „spravedlivý“ a jak mu vlastně jde o „blaho lidu“ a doufá, že za to přijdou nějaké ústupky. I vzhledem k ekonomické situaci v zemi by se mu větší přátelství s Evropskou unií hodilo, protože ani svazek s Rusy už dávno není to, co býval. Toto je ale jen jedna ukázka toho, jak běloruský prezident funguje.
Třeba minulý týden se zase nechal slyšet, že si osobně zkontroluje všechny velvyslance zemí EU, kteří by se chtěli do Minsku vrátit. Věc se má tak, že když byly proti Bělorusku zavedeny nové sankce, Minsk na oplátku doporučil velvyslanci Polska a vedoucímu stále mise EU, aby opustili zemi. Zároveň s tím Bělorusové odvolali své velvyslance z Bruselu a z Varšavy. Unie na to tehdy reagovala demonstrativním stažením všech velvyslanců z Běloruska, tedy i ten český se vrátil do Prahy. Teď se ale zase debatuje o tom, že by se tam už vrátili. A právě to si prý chce Lukašenko pohlídat. „Shodli jsme se s ministrem zahraničí, že pečlivě prošetříme každou zemi a každého velvyslance zvlášť,“ měl prý prohlásit běloruský vůdce. Nechá si Evropa lustrovat své diplomaty? Doufám, že ne. Jasněji by mohlo být v příštích pár dnech…
Druhé téma, které jsem zde chtěla nakousnout, se týká země, která sice ještě v Evropské unii není, ale začala do ní nedávno aktivněji směřovat. Srbsko získalo na březnovém summitu status kandidátské země na vstup do EU, přičemž cesta až sem nebyla vůbec jednoduchá. Nejprve totiž Bělehrad doufal, že se takto významně přiblíží k Unii již v prosinci loňského roku, jenže to je zablokovalo Německo. Takže nastalo horečnaté vyjednávání a hlavně se museli pokusit alespoň trochu začít urovnávat vztahy se svou bývalou provincií Kosovem.
Podařilo se a status získali. Získání vidiny evropské budoucnosti se ale hodilo i vnitropoliticky. 6. května se v zemi konají volby, ve kterých se opět bude rozhodovat mezi evropsky smýšlejícími stranami a stranami nacionalistickými. A právě těm druhým jmenovaným by se „hodilo do krámu“, kdyby se Brusel otočil k Bělehradu zády, mohli by pak říkat: Vidíte, oni nás vlastně ani nechtějí a ještě nás nutí uznat nezávislost Kosova. Spolu s volbami parlamentními se ale nečekaně budou konat i volby prezidentské. Boris Tadič totiž rezignoval na svou funkci o devět měsíců dříve, aby se volby mohly konat společně.
Zdálo by se to jako dobrý nápad, i ekonomicky. Ale není tomu tak. Jak informoval server Balkan Insight, Srbsko nemá na uspořádání prezidentských voleb peníze. V kase je na to prý vyčleněno jen 5,4 milionů eur, přitom potřeba je až 16,3 milionu. Kde ty peníze vezmou? Už nemají moc času, i proto se tímto tématem intenzivně zabývá i srbská vláda. Asi začnou přelévat peníze z jiných kolonek rozpočtu, což se asi obyčejným Srbům líbit nebude…
