Paní Peake zjevně dospěla k závěru, že její projekt na „Věci veřejné s lidskou tváří“, který by iniciovala svou kandidaturou na předsedkyni strany, je na dlouhé lokty a výsledek je za daných okolností víc než nejistý: pan Bárta, ač byl uznán vinným z úplatkářství (nepravomocně), opustil funkci předsedy poslaneckého klubu VV a pozastavil své členství v klubu i ve straně (možná), má dosud otěže v rukou a strana se jeví být nezreformovatelnou. Paní Peake k tomu dospěla, ale přece, a rozhodla se opustit potápějící se bárku Věcí veřejných.
Normalizace situace, dobrá stránka těchto událostí, spočívá v jejím zpřehlednění. Běžného občana, který politiku sleduje spíše z povzdálí, muselo konsternovat, jak je možné, že vládní uskupení, které má nebývale přesvědčivou většinu v PS, se řítí od krize ke krizi a napodobuje tak Topolánkovu vládu, jež žádnou pevně definovanou většinu v PS neměla a musela si ji pokaždé znovu ad hoc vytvářet. Teď se situace změnila v tom smyslu, že parlamentní podpora vlády se přizpůsobila její akceschopnosti.
Abychom vládě nekřivdili: většinu reformních návrhů se jí podařilo prosadit. Měla však smůlu, byly to kroky krajně nepopulární, a na její veřejnou podporu měly podobně negativní vliv jako neustále se opakující koaliční krize. I pro ni samotnou to musí tedy být úleva: bohužel jen úleva toho typu, jakou cítí člověk, který je neustále sužován úpornými a křečovitými bolestmi břicha, ale vzhledem k okolnostem si od nich nemůže odpomoci standardním způsobem. Nakonec se zpravidla stane, že si odpomůže, ale způsobem tak říkajíc nestandardním. Uleví se mu, ale nedělá to dobrý dojem.
Vláda zůstává ve funkci, nedochází v ní k žádné směně. Její věrohodnost je ovšem snížena tím, že ministři zvolení za jednoho z koaličních partnerů, ze své strany vystoupili. Bude tedy nezbytné, aby vláda aspoň požádala poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry. Premiér si klade pochopitelné podmínky: nová vládní většina musí být „bezpečná“ (to, jak sám řekl, předpokládá většinu minimálně tří hlasů a to, aby ta většina byla nějakým způsobem organizovaná, tj. aby nemusel vždy znovu individuálně přesvědčovat dvanáct, třináct poslanců, aby ten či onen vládní návrh podpořili).
Záleží tedy na tom, kolik poslanců VV se přidá k paní Peake a kolik zůstane věrných panu Bártovi. K tomu je třeba říci: za prvé, odejít s sebou vždycky nese potřebu odchod před sebou i před veřejností legitimovat, je to obtížnější, než prostě zůstat. Za druhé, samo o sobě odejít teď znamená prodloužit si politický život minimálně o pár měsíců, zůstat znamená předčasné volby a pro všechny poslance VV politickou smrt. Jenže, za třetí, vláda bude koncem týdne čelit politickým demonstracím, které nynější krize přikrmila. Demonstrace vůbec nemusí skončit o víkendu, ČSSD vsází na to, že co se jí nedaří v PS, prosadí na ulici. V takové situaci je otázka, zda zůstat uvnitř (vládní koalice) bude výhledově výrazně výhodnější, než v ní nebýt. (Teoreticky může nastat i situace, že být mimo PS bude výhodnější, než v ní sedět, ale nechci strašit.)
Poslanci VV budou tedy vystaveni rozhodování mezi dvěma strachy: ne jedné straně strach z předčasných voleb, na druhé straně strach z rozzuřené veřejnosti. Moc jim to nezávidím.
