Nejkrásnější je takovou cestu podniknout v rozkvetlý jarní den, pokud možno nikoli v sobotu či v neděli, nýbrž třeba v pondělí, kdy se k celkovému štěstí přidružuje i radost, že nejste v práci, ačkoli ostatní ano. To byl můj případ. Litomyšl (viz fotoblog) jsem opouštěl brzy ráno. Ještě jednou jsem se projel po tom krásném protáhlém náměstí, minul Štursovu sochu největšího rodáka, jejíž podobu mám zafixovanou z dětství, neboť...
Takhle tatínek nikdy nestával.
Neboť u ní zastavoval kdysi dávno linkový autobus z Prahy do Prostějova, když se ještě nejezdilo nudně po dálnici do Brna, nýbrž vlastivědnou trasou: Praha – Poděbrady – Litomyšl – Svitavy – Boskovice - Prostějov. Litomyšl byla na půli cesty, byla tu přestávka, během níž bylo možné odskočit si do protilehlé restaurace U Slunce, kde prý několikrát přenocoval císař Josef II., což by myslím dnes už neudělal. Já jsem si tam také pravděpodobně došel na záchod, dal si limonádu, ale opatrně, protože ještě jsem měl před sebou dvě hodiny, a už se těšil, že všechno začne být na Moravě zajímavější, hezčí a prázdninovější. Proto mi byl tento muž tak blízký a milý, aniž by mě rušil jeho poněkud zkroucený a nepřirozený postoj, který se naopak nelíbil jeho dceři Boženě, která prý krátce po odhalení pomníku v červnu 1924 prohlásila, že „takhle tatínek nikdy nestával“. To je ta obtíž realistického umění, že se musí zabývat i takovými věcmi, jakým je nakročení či nakroucení nohy, jež je pak poměřováno vzpomínkami lidí, kteří si tu nohu pamatují. Abstraktní umění to má věru jednodušší. Ostatně dočetl jsem se, že Štursa se velmi trápil nad podobou skladatelovy hlavy, že celé dny a týdny seděl či postával v ateliéru u sádrového modelu a ne a ne trefit správný a živý výraz. Trudnomyslná povaha Štursova nakonec vedla rok po odhalení pomníku k jeho dobrovolnému odchodu ze života. Picnul se revolverem v ateliéru. Zda a jaký na tom měla vliv nakroucená noha litomyšlská, těžko asi říci.
Minul jsme zajímavý pomník Komenského..
Rozloučil jsem se tedy s Litomyšlí a vydal se cestou z města. Minul jsme zajímavý pomník Komenského, který má podobu nikoli figurální, nýbrž jest tvaru koule, jež představuje Orbis pictus. To člověk pozná, až když sleze z kola a jde se podívat na tu věc blíž.
Minul jsem též hotel Dalibor.
Minul jsem též hotel Dalibor, odkud jsem chtěl poslat pozdravnou sms do vedení redakce, ale pak jsme si to rozmyslel. Až se bude dávat šéfredaktorovi nějaký dárek k padesátinám, navrhnu víkendový pobyt v tomto hotelu.
A už jsme byl za městem
A už jsme byl za městem a vydal se směrem severním, do polí, které se nadějně zelenaly, podél stromořadí, které bylo v ty dny jako by obalené v cukru, přičemž jsem nemyslel ani tak na lidstvo, jako na včelstvo, zda nějaké ještě přežilo. Projel jsem vesnicí Kornice, nechal za sebou i údolní samotu Končiny a blížil se nerovným, ale nijak namáhavým terénem do první větší obce, Sloupnice.
Tak vypadaly vesnice, které zakládaly ve 12. a 13. století kláštery ve svém kolonizačním úsilí.
Ta je podobna dlouhé nudli či snad zipu, jenž se stahuje na obou stránách potoka, který se na mapách jmenuje Sloupnický, ale místní mu říkají něžně Labuťka, jak jsme od nich dozvěděl. Dojel jsem totiž ke břízolitovému kostelu, od nějž odskočila zvonice, a dal se tam do řeči s několika muži, kteří na něm něco dělali. Od nich jsem se dozvěděl, že vesnice je prý nejdelší v Čechách, snad ještě delší než Lovosice, což je už měst, měří od začátku do konce skoro sedm kilometrů, neboť se táhne podél toho potoka. Tak vypadaly vesnice, které zakládaly ve 12. a 13. století kláštery ve svém kolonizačním úsilí, což je i tento případ: tady to měl v péči premonstrátský klášter v Litomyšli – první zmínka o obci je z roku 1167. Na rozdíl od slovanských vesnic, které měly sklony se pěkně spontánně zaokrouhlovat do návsi, německé vesnice se táhly jak kaugummi, což je tady patrné. Obyvatelstvo tu však bylo od počátku české, byť jim to tady založili mnišští developeři, což byli často ti Teutoni. O slovanském původu svědčí o tom i jméno Sloupnice, jež ovšem nepochází od sloupů, i když je mají spolu s tou labutí ve znaku, nýbrž od slupů. Vy jistě víte, co to je slup. Kdo neví, může si to přečíst na konci.
Dal jsem se do řeči s panem, jenž se mi představil jako Josef Holub.
I tady se mi potvrdilo, že nejlépe si člověk na cestách popovídá se starším mužem, neboť ti mají čas, zkušenost, paměť a podobné zájmy jako já. Dal jsem se do řeči s panem, jenž se mi představil jako Josef Holub. To on mě upozornil na ty slupy a sloupy a pak, neboť jsme stáli pár kroků od chrámu, jenž je zasvěcen sv. Mikulášovi, jsme vedli hovor o náboženství, jež tady, na východu Čech, není tolik upadlé jako jinde u nás. Pan Holub na věc nahlížel ekumenicky, takže mě upozornil, že do dějin obce náleží Jednota bratrská, která tu měla své věrné, proto když byl její biskup Jan Augusta pronásledován Státní bezpečností - neboť úřady střídavě Jednotu tolerovaly a perzekvovaly - skrýval se zde a tady, kousek od Sloupnice, byl v dubnu 1548 zatčen a pak šestnáct let držen na Křivoklátě, jak je všeobecně známo. Ovšem stejně tak patří do Sloupnice i církev katolická, neboť zde až do války působil školský řád sester sv. Karla Boromejského, jeho řádové sestry jsou pohřbeny na hřibitově u zdí kostela, kam jsme se šli podívat.
Chtěl jsem řici...
Ale neznabohové se nevyhýbají ani Sloupnici, jak mi hořce řekl pan Holub, když jsme se zmínil o pěkné soše sv. Jana Nepomuckého, která je opatřena dokonce baldachýnem s jazykem ve svatozáři. A pan Holub řekl, že před pár lety nějací zloději odvezli dva andělíčky, kteří stáli Johánkovi u nohou. Prý museli přijet s dodávkou, říkal pan Holub a dodal, že to bylo krátce poté, co bylo sousoší zrestaurováno, takže si nejspíš počkali, až bude opravené, přece si to nebudou čistit sami. Chtěl jsem řici „zmrdi“, ale před panem Holubem jsem se zdržel a řekl jen „lumpové“.
připadal si jako ve školním kalendáři z předindustriální éry
Jel jsem pak tou jarně rozkvetlou obcí a připadal si jako ve školním kalendáři z předindustriální éry. Jako bych vjel do takových těch obrázků Marie Fišerové-Kvěchové, kde bosé děti v košilkách pasou housátka, která uždibují čerstvě zelený špenát a jejich žluté peříčka svítí vedle květů pampelišek, zkrátka v českém pedofilním ráji. Naštěstí se odehrával jen v mých představách.
V jejím středu se nalézá kostelík, jenž je mému patronovi dedikován.
Projel jsem pak vesnicí Voděrady, krajina se začala přeci jen trochu zvedat a tím také dostávala lesnatější ráz. Za jedním se nacházela ves Svatý Jiří, kterou jsem z narcistních důvodů nechtěl minout. V jejím středu se nalézá prastarý kostelík, jenž je mému patronovi dedikován a který tedy pojmenoval celou obec. Což ovšem bylo složitější, jak jsem nenáročně vypátral. Neboť v knize Jana Klápštěho Proměna českých zemí ve středověku (Praha, 2005) čtu, že v roce 1199 udělil arcibiskup Saul v daleké uherské Kalocsi (ach, tam jsem jednou byl, jsou tam obrovské mlýny na červenou papriku, celé to město je jako posypané červeným práškem a první hodiny tam člověk jen kýchá) čtyřicetidenní odpustky těm poutníkům, kteří navštíví kostel sv. Jiří ve Lhotě (in Lhota) v českém království. Učinil tak na žádost svého příbuzného Jiřího, podle některých historiků totožného s Jiřím z Milevska. Profesor Klápště tento údaj uvádí kvůli tomu, že jde zřejmě o první výskyt označení obce Lhota, jež se pak rozšířilo jak houby po dešti, což samozřejmě souviselo se zakládáním vesnic ve 13. století a s daňovými úlevami, tedy lhůtami. Zajímavé ovšem je, že tato konkrétní a první Lhota své jméno ztratila a jmenuje se po poutním kostele, který tady možná stál už před ní. A aby to nebylo tak jednoduché, tak v letech 1950 až 1990 vesnici přejmenovali komunisté na Nový Jiří, což tedy byla blbost, neboť tento Jiří byl nejstarší v celém kraji. Svatí Jiří ostatně jsou dosti staří, to když někde uvidíte kostel, který se jmenuje po svatém Jiří, tak je tam už dosti dlouho, neboť on, jako drakobijce se tam měl vypořádat s nečistými duchy, kteří měli na tom místě rejdy.
vždyť on ten Jiří nesedí na koni, jako obvykle
Před kostelem stojí krucifix, na němž je reliéf s oním legendárním drakapropíchnutím, ale až když si teď prohlížím tu fotografii, všímám si nezvyklého ztvárnění té poněkud problematické scény (dnes by nám takové jednání moc sympatické nepřišlo): vždyť on ten Jiří nesedí na koni, jako obvykle, nýbrž z něho slezl! A zatímco jednou paží drží kopí, kterou propichuje drakovi krk, druhou drží koně za uzdu! Tak to je myslím ikonografická anomálie. Kameníkovi se to nejspíš takto lépe tesalo.
Se Svatým Jiřím jsem se loučil s říkankou, jejíž autorství myslím patří Pavlovi Šrutovi: „Svatý Jiří na obrázku / píchá draka do ocásku / píchá ho tam dlouhý kopím / proč to dělá, nepochopím.“ Divná báseň...
Svatý Jiří na obrázku píchá draka do ocásku.
Za nedlouho jsme byl v Chocni. Přejel jsem hluboký kaňon, jenž kdysi do skály vytesali stavitelé železnice rakouské státní dráhy pod vedením inženýra Jana Pernera, který se kdesi tady smrtelně zranil o sloup (viz minulý fotoblog). A vjel do města.
Přejel jsem hluboký kaňon.
Choceň je tím, čemu se říká maloměsto, což není urážka. Vše tam má rozumné proporce, které jsou nejlepší pro život člověka, který ho chce prožít obyčejně a v těch rozumných proporcích. Ti, co ne, odcházejí, ti, co ano, přicházejí. Městem protéká řeka Tichá Orlice, která se čas od času hlučně vyleje, ale podél níž je jistě pěkné se procházet. Náměstí se jmenuje Tyršovo, snad že jsou v Chocni tělovýchovně založení. Uprostřed je morový sloup z doby baroka. Domy jsou nejvýš dvoupatrové a většinou slušně omítnuté. V rohu je novorenesanční radnice, na níž je pomník četníkovi Václavu Havrdovi, který „se 5. 5. 1945 hrdinsky obětoval pro záchranu svých kolegů“, což také tak nějak k maloměstu patří. Obyvatelstvo se mi zdálo pokojné. V jedné zbylé trafice jsem si koupil naše noviny, přičemž jsem byl toho dne asi první. Když jsem platil, trafikantka se podívala, kolik stojí. Z toho lze rovněž cosi soudit.
Uprostřed je morový sloup z doby baroka
Dále jsem si v Chocni všimnul busty TGM před gymnáziem a před barokním kostelem, který je v rohu za náměstím, stojí socha sv. Václava, kterou tam menšinoví katolíci dali k miléniu, tedy v roce 1929, když se ještě věřilo Pekařovi, zatímco my pokrokově víme, že se to mělo slavit až roce 1935. Kostel jsem si rovněž prohlédl, je zasvěcen sv. Františku Serafinskému, což by nemělo nikoho plést, neboť je to ten dobrák z Assisi, jemuž se v jeho vroucnosti zjevovala stigmata. Výjev je na oltáři zpodobněn na obraze, jehož autorem je prý Petr Brandl. Kostel byl pro jistotu zamčený, ale nahlédnout do něj bylo možné skrz mříže.
Kostel jsem si rovněž prohlédl
Zbývala mi hodina do odjezdu vlaku. Zajel jsem se svým bicyklem do parku, který nechali zřídit u svého zámku jeho někdejší aristokratičtí vlastníci. Že je to zámek, jsem zprvu nepoznal, neboť působí nenápadně a připomíná spíš pivovar. Pohodlně si to tu zařídili ve třicátých letech 19. století Kinští, kteří zpustlé panství koupili počátkem století osmnáctého. Jedna rodová linie je nazývána choceňská: z ní pocházel vlastenecký kníže Rudolf Kinský (1802 - 1836), příznivec mladého Palackého, který pro rodinu vyhotovil rodokmen. Jeho ovdovělá žena Vilemína, hraběnka z rodu Colloredo-Mansfeld, kromě toho, že ve městě zřídila sirotčinec a podporovala jiná lidumilné zařízení, nechala k zámku přistavět kapli v neogotickém slohu. Zámek byl v roce 1945 rodině Kinských zabaven na základě Benešových dekretů, což byl jeden z těch řady dosti sporných případů. Také o něj se před pár lety soudil František Oldřich Kinský (1938 – 2009), ten populární pán, který českého nacionalistu uváděl do varu již jen svých zjevem: dovolil si přijet do Čech z Argentiny, měl na sobě lovecký oblek s kostěnými knoflíky, na tváři licousy a na hlavě klobouk se štětkou. Že ho vůbec pustili do země...
Že je to zámek, jsem zprvu nepoznal, neboť působí nenápadně a připomíná spíš pivovar
V zámku je muzeum, které mělo k mému velkému překvapení v pondělí otevřeno. Zašel jsem tam, byl jsem vlídně přijat mladým historikem, ba byl jsme i uveden do kanceláře k panu řediteli. Chvíli jsem se vyptával na všelicos, pak přešla řeč na choceňské rodáky. Pan ředitel jich znal samozřejmě celou řadu, ale pořád si nevzpomněl na toho, koho jsme zase znal já. Tedy, šlo o rodačku. V Chocni se totiž narodila jediná zpěvačka, kterou znám osobně a jejíž číslo mám v mobilu: Monika Načeva. Touto informací jsem pana ředitele sice neohromil, on též věděl, že je odsud, ale na můj návrh, že by jí tu mohli zřídit ne sice přímo pamětní sál, ale určitě vitrínu, se přece jen tvářil poněkud zdrženlivě. Uznal ho aspoň za zajímavý, byť přeci jen poněkud předčasný. Navrhnul jsem, že bychom pro jistotu mohli hned zjistit, kde vlastně Monika v Chocni bydlela. Pan ředitel to totiž nevěděl. Já řekl, že jí tedy zavolám a hned jsem to učinil. Monika to vzala a byla překvapená. Já jí řekl, že jsem v choceňském muzeu a že jí tady zařizuji pamětní vitrínu. Ona byla překvapená ještě víc. Pan ředitel na mě hleděl rovněž překvapeně. Já se tedy Moniky zeptal, kde bydlela. Ona poslušně řekla, že na nábřeží krále Jiřího z Poděbrad. Pan ředitel přikývl, že to zná, ale nevím, zda si to napsal. Tak to pro jistotu píšu zde já. Monika řekla, že mám praštěný nápady.
Chvíli jsem se vyptával na všelicos, pak přešla řeč na choceňské rodáky.
Mladý historik z muzea mě pak vzal na obhlídku. Zavedl mě nakonec do zámecké kaple, kterou nechala postavit v polovině 19. století ona ovdovělá kněžna Vilhelmína. Na oltáři je krásná plastika z carraského mramoru: mukami prošlý, ale již vzkříšený Kristus na ni něžně objímá svou krásnou mladistvou matku. Nemohl jsem se dlouho od toho výjevu odtrhnout. Mladý historik mne nechal být a decentně se vzdálil. Naštěstí mi za chvíli jel vlak.
Nemohl jsem se dlouho od toho výjevu odtrhnout
(Slupi neboli vrše jsou většinou proutěné koše na chytání ryb. Od slova slup se odvozuje i pražský místní název Na slupi, byť si někteří lidé, třeba spisovatel Miloš Urban ve svém románu Sedmikostelí myslí, že je to od nějakého pohanského sloupu.)
