Pokud šlo o granty, usiloval o ně hlavně kvůli svým studentům – aby oni získali nějaký peníz navíc, aby oni mohli cestovat. Pokud šlo o dokončování a vydávání vlastních textů, často vzniklých právě v bezčasí normalizace, odkládal je a mával rukou: To počká. Hlavní je teď výchova těch, kteří přijdou po nás.
Pak se Stich uštval a padl a jeho písemné dílo zůstalo po jeho smrti torzem – a i z tohoto torza je stále jen torzo vydáno. Laus aeterna sit proto Michalu Charyparovi, který nyní přivedl torzo o kámen blíže k celku.
Kniha Sabina – Němcová –Havlíček a jiné textologické studie ukazuje Alexandra Sticha v jeho nenápadné, neefektní, ale svými důsledky zásadní práci se starými texty.
Ponouknut hypotézou Oldřicha Králíka, že Karel Sabina falšoval Máchovy texty, aby je připodobnil obrazu svému, prostudoval Stich detailně dobové prameny. Na jedné straně Králíkovu hypotézu zmírnil – na druhé však zjistil, že Sabina podobně svévolně nakládal i s texty Němcové a Havlíčka a že na „vylepšených“ citátech stavěl obraz zesnulých klasiků i svůj vlastní.
Stichova práce je věru minuciózní. Na mnoha stranách například stanovuje, co přesně znamenal v dobovém úzu Havlíčkův výraz „zralý pro oprátku“ nebo co vypovídá použití slova „Valhala“ o vztahu Němcové s V. B. Nebeským. Marginálie? Kdež. Z těchto detailů se totiž skládají finální důkazy o Sabinově editorské a interpretační svévoli. A nejde jen o Sabinu, nýbrž obecně o etiku nakládání se starými texty. A jde o etiku vůbec. Etika byla koneckonců tím nejhlubším, co profesor Stich své studenty, rozebíraje s nimi „pouhé“ staré texty, učil.
