Dále pěvec prosí: 'Sešli mi za dar z výsosti – Bože, pokoru s tichostí.' Píseň o pokoře a tichosti se přitom sama dočkala slávy světa všeho. Například zněla z televize v době bolševismu, stavši se znělkou seriálu F. L. Věk. Hlavně však není původně česká, nýbrž německá.
Napsal ji Martin Luther a reformační svět ji zná pod incipitem Erhalt uns, Herr, bei deinem Wort – Zachovej nás, Pane, při svém slovu. Původně není pokorná, nýbrž bojovná, povzbuzující pravé křesťany k obraně proti nebezpečí Turků a papeženců. Dočkala se aktualizačních i parodických přetextování, jakož i hudebních zpracování, od Pachelbela po Bacha.
Její sláva se nezastavila na kulturních hranicích němčiny. Šel jsem takhle po městě Savannah, klenotnici jižanské koloniální architektury. Šel jsem od rodného domu Flannery O’Connorové (jejíž prózy konečně vycházejí souborně česky) k domu, kde žili rodiče Juliena Greena (z jehož díla by měly česky vyjít hlavně přehořké deníky), než se odstěhovali do Paříže a jejich syn se tak nestal autorem americkým, nýbrž francouzským. Ubývalého domu Greenových stojí anglikánský kostel. Právě odbíjelo a zvonkohra začala hrát. Ne, to není možné! – Ale bylo. Byl to ten "český" nápěv…
O’Connorová i Green byli shodou okolností spisovatelé katoličtí, ač tu nálepku nemilovali. A k čemu už by to křesťanství na světě bylo, ne-li k uvědomění relativity každé slávy, i té spisovatelské? Což se tamtéž nezpívá 'Nechť se ani pro dary tvé – jež propůjčuješ z lásky své – pyšně nikdy nevypínám – a svým bližním nepohrdám'?
