Kandidáty vzešlé tím či oním způsobem z politických stran voliči jako by ani nebrali v úvahu. A je jedno, jestli jde o politika opotřebovaného (Zeman), nebo relativně novopečeného (Dienstbier), straníka dlouhodobě se hlásícího (Sobotka), či straníka čerstvě zkoušejícího štěstí (Tošenovský). I Karel Schwarzenberg, tradičně vykazující parametry toho, čemu se ve společnosti zkratkovitě říká „osobnost“, stačil načichnout politikou natolik, že ze zástupu straníků nijak nevyčnívá. Rozhodnutí vstoupit do politiky se politikům neodpouští. Má to zřejmě dvojjedinou příčinu: špatnou reputaci politiky, ale i neschopnost stran generovat kandidáty, z nichž by nebyli rozpačití ani straníci samotní. K čemuž lze jedovatě poznamenat, že ti, kdo do veřejného života zavlekli slovo „generovat“, si ani nic lepšího nezaslouží.
Dva nestraničtí favorité nejsou žádnou dobrou zprávou. Rozhodně za ni nelze považovat to, že veřejnost vnímá jako za víceméně zaměnitelné dva kandidáty, z nichž jeden se nezapsal do širokého povědomí ničím jiným než chystáním se na prezidentský úřad a druhý si získal veřejnost, když přijal služebnou, nesvobodnou pozici ve vládě. Jistotu, jak se zachovají, nemáme ani u jednoho z nich.
Zatím je to jen žebříček popularity, ne volby, a v kampani může být všechno jinak. Dosavadní nabídka je ale fiaskem politiky. Ti nejúspěšnější nebodují díky tomu, čím jsou, ale čím nejsou.