Tehdy však byla Trúba, jak je tu obecně věž zvána, jen holá, tedy bez oné šindelem pokryté střechy a dřevěného prstence na ochozu. Takto ji zušlechtili až vlastenci z Klubu českých turistů v roce 1900.
Tím, jak se lze při výstupu na věž dočíst na rozvěšených cedulích, byla Trúba zachráněna pro moravskočeský národ, neboť si na ni již brousili zuby konkurenční turisté z teutonského Beskidenvereinu z Nového Jičína. Těmto „dravě se uplatňujícím snahám“ však učinila přítrž snaha několika „obětavých vlastenců“, kteří pod vedením štramberského lékaře dr. Adolfa Hrstky hrdinně založili v roce 1895 ve městě Klub českých turistů, čímž uhájili Trúbu pro národ. Opakuje se tu historie turisticko-nacionalistického boje i její šovinistické interpretace, o níž jsme psal při popisu beskydské túry (viz Štreka beskydská). V kraji národnostně smíšeném, v němž německy mluvící obyvatelstvo nebylo o nic méně doma než to české, je přirozená a v podstatě oboustranně prospěšná konkurenční soutěž o to, kdo zvelebí nějakou památku, popisována jako boj špatného (německého) s dobrým (českým). Němci by pravděpodobně věž ozdobili setnutými hlavami poctivých Čechů, jimž by navíc uřezali uši, jak je to v místní tradici (viz dále). Naštěstí česká humanita a pokrok zvítězily.
Já vím, že je to jedno a většina lidí ty cedule nečte, mě to však vždy naštve a hledám někoho, komu bych vysvětlil, jak je to nefér, trapné a malicherné. Samozřejmě však nikdo po ruce není a trhač lístků za to nemůže a většinou ani nechápe, oč mi jde a co mi vadí. Tak tedy aspoň zde si dovolím protestovat.
Do Štramberku jsem přijel vlakem od Frenštátu s přestupem ve Veřovicích. Z nádraží je to ještě kus a jde se dlouho čímsi jako předměstím, které není moc zajímavé. Ukrutně pršelo, což poněkud připomínalo okolnosti slavné ušní epizody, na jejíž počest se zde peče a prodává nasládlé pečivo zakrouceného tvaru - uši. Záminkou je nedoložená a zřejmě jezuity chytře vymyšlená historka o zázračné záchraně městečka před Tatary roku 1241. Za pomoci Panny Marie měl být tábor divokých Asiatů vyplaven vodou z přetopeného rybníka, takže se jich mnoho před Štramberkem utopilo a ti zbývající se rozprchli do okolí, kde se smísili s místním obyvatelstvem. Když voda ustoupila, našli obránci po nájezdnících pytle s nasolenými ušními boltci, jež tito mrzcí ukrutníci upižlávali obyvatelstvu a posílali je chánovi do Tatarstánu, aby viděl, že nezahálejí. Problém je, že v té době Štramberk ještě s největší pravděpodobností neexistoval, neboť první zmínka o něm a o městečku pod ním je z roku 1359, byť se tedy má za to, že hrad na místě, z nějž trčí ona Trúba, již pár desítek let stál. Po několika staletích, kdy plnil funkci strážního hradu na konci království, z něj zůstala jen ta Trúba.
Jmenoval se Strahlenberg (jinde píší také Strallenberg, ale to bude špatně), tedy zářící nebo jasný kopec, neboť ten byl z bílého jurského vápence, který se tu nahrnul při horotvorných procesech ve třetihorách, což musela být šlupka. Následkem toho se tu horniny převrátily a ty starší jsou nahoře a mladší dole. Kopce jsou tu tedy z materiálu, který je z jakýchsi chemicko-technologických důvodů potřebný v hutním průmyslu, což bylo dobré pro nedalekou ostravskou industrii, ale pro známý přilehlý kopec Kotouč to tak výhodné nebylo. Už v roce 1881 tu otevřeli bratři Gutmannové z Vídně lom, který postupně spolykal polovinu hory a vyhnal ze své domoviny jasoně červenookého, který tu na jižním svahu kopce měl svůj ojedinělý biotop. Jasoň je motýl, aby bylo jasno. Koncem 80. let se ho ochránci zvěře a přírodnin pokusili pomocí několika ze Slovenska dovezených housenek opět do zdejší přírody navrátit, takže několik z nich prý na místě, kde se již netěží, žije. Ať již ve formě housenkovité či motýlovité.
Onen vrch Kotouč se proslavil nálezem kusu dětské čelisti, v níž byl odhalen chrup devítiletého neandrtálce. Našel ho v roce 1880 novojičínský gymnaziální profesor Karel Jaroslav Maška, když se prohraboval v jámě na odpadky, kterou pravěcí lidé po sobě zanechali v jeskyni Šipka. Ta se nachází v části onoho vrchu Kotouče. Šlo zřejmě o velmi oblíbenou jeskyni, v níž si dekret na bydlení předávaly celé generace lidí, kteří tu zažili evoluční proces, během něhož neandrtálci vyhynuli a do jeskyně se nastěhovali nájemníci dnešního typu. Jak k vystřídání došlo by mne docela zajímalo, ale nikde se o tom nepíše. Zatímco čelistí žvýkal potravu chlapec s velkými nadočnicovými oblouky před čtyřiceti tisíci léty, tak na tom samém místě se o padesát let později našla bronzová puklice a nějaké náramky z doby bronzové, která skončila někdy kolem roku 1 200 před Kristem. Po celou tu dobu možná v jeskyni někdo bydlel, což svědčí o její mimořádné útulnosti. Nyní ji již neobývá nikdo, neboť nároky na bydlení přece jen vzrostly.
Šťastný nález zubů je figurálně ztvárněn v malém štramberském muzeu na náměstí. Mají tam kromě toho ještě dramaticky pojatou scénu z tatarského vpádu, na níž je smýkán ubohý občan ze Štramberka divokým Tatařínem, pak též výjev z ateliéru architekta Kamila Hilberta (to byl významný architekt, jenž nám dostavěl svatovítskou katedrálu), jenž právě dokončil model Trúby, a pak ještě secesního malíře Bohumíra Jaroněka (1866 – 1933), jak tu Trúbu maluje. Vůbec se mu nelze divit, že jí byl tak uhranut.
Kupodivu nevím, a mrzí mě teď, že jsem se na to zapomněl v muzeu zeptat, zda Trúbu někdy namaloval Zdeněk Burian, který se sice narodil v roce 1905 v blízké Kopřivnici, ale dětství prožil tady ve Štramberku, kde se k němu jako dítěti se zjitřenou fantasií dostaly informace o neandrtálské komuně v šipecké jeskyni, kterou jako mladý skaut prolézal a v rámci možností prozkoumával. Jako již starší muž vzpomínal, jak tam jako dítě viděl v představách „věčně hladem třeštící oči“ pravěkých nájemníků a představoval si, jak „tlupa pravěkých lidí podléhá v nerovném zápase se smečkou jeskynních hyen“. Tím byl tedy založen jeho vztah k pravěkému lidstvu a k diluviálním příšerám, které tak mistrně portrétoval, když v padesátých létech neměl odbyt pro svoje kovboje, indiány a jiné svalnaté obyvatele Divokého západu, jež by – možná - třeba i maloval raději. O tom by ovšem věděl nejvíce znalec Burianova díla, sokolovský gymnaziální profesor Vladimír Prokop, kurátor velké burianovské výstavy na Pražském hradě v roce 2005. Já jeho jméno zde píšu proto, že je to můj skoro spolužák, byť jsme se nikdy neviděli, neboť já jsem maturoval, když on na to gymnasium dělal přijímačky. Nicméně jsme si několikrát přátelsky psali, když sestavoval jakýsi gymnasiální sborník, takže jsem na něj ve štramberském muzeu, kde visí jeho burianovský životopisný text, myslel a nezatajil jsem svou známost před jiným znalcem, správcem zdejší výstavy, panem Alešem Durčákem, jenž ví o Burianovi také asi všechno. Mám tedy vyřídit profesorovi Prokopovi do Sokolova pozdrav ze Štramberka.
Buriánovská část muzea je zřízena v pěkně rekonstruovaném podkroví, kde jsou vystaveny desítky reprodukcí dobré kvality. Poprvé jsem tu viděl obálku své dětské oblíbené knihy Junák kralevic Marko, která vyšla snad jen jedinkrát u Toužimského a Moravce v roce 1936 a já ji zdědil již bez přebalu. Teď jsem ho tedy konečně uviděl: i zde je srbský junák namalován jako indián. Kniha je to i jinak velmi zajímavá a moje základní znalosti srbské mýtologie, ba i balkánské psychologie jsem dlouho čerpal právě z ní. Pilota Bigglese jsem bohužel nikdy nečetl.
Na náměstí je pak ještě jedno muzeum či jak tomu říct. Bylo otevřeno před pár týdny, takže když jsem tam přišel, vonělo to terpentýnem, novotou a prkna příjemně vrzala. Ve skleněných skříních tam do očí návštěvníka hledí dřevěné tváře loutek, jež během svého plného života sesbíral velký český loutkoznalec Milan Knížák. Čtyřista dřevěných paňáců různého druhu, sociálního zařazení a profesí nalezlo azyl v domě, který patří soukromému mecenášovi. Velký Knížák, jak jsem se na místě dozvěděl, tu osobně 2. června muzeum otevíral a se svými dřevěnými druhy se loučil. Muselo to být dojemné, neboť osobně jsem přesvědčen, že tyto loutky rozuměly Knížákovi vždy nejlépe, a naopak jen jim se on mohl svěřit se vším, co mu opravdu leželo na srdci, se svými pochybnostmi, které jinak nikdy nedával najevo, a se svými nejistotami, které by před živou duší nikdy nevyjevil. Je, dřevěné loutky, měl také skutečně a upřímně rád, vedle své ženy Marie, možná v životě jediné. Kdoví, o čem všem ty loutky vědí a co všechny by mohly vyprávět. A o čem si v noci taky vyprávějí...
Na náměstí, které se podélně svažuje, takže horní domy začínají ve výšce, kde mají dolní domy druhé patro, je kromě dvou muzeí i několik restaurací hospodského typu, nějaké penziony, hotel Šipka, výstava živých plazů a prodejny se suvenýry, mezi nimiž dominují ty cukrové uši. Kostel sv. Jana Nepomuckého stojí po pravé straně, stojíme-li čelem k hradu. Věž k němu byla postavena až začátkem století. Dříve byly domy na náměstí dřevěné, takže dobře hořely. Postupně je nahradily v druhé polovině 19. století domy kamenné, kde žili bohatší měšťané. (Z fotografie je patrné, že stále ještě trochu pršelo.)
Roubené stavby se zachovaly spíše na předměstí, kde žil lid chudšího druhu. Obyvatelstvo se živilo především soukáním sukna, tkaním plátna a podomním štrikováním punčoch. Po otevření lomu chodili muži pracovat tam. Na zahrádkách jim rostly slivky, rybezle, husvino a plucar. Kdo neví, co to, ať to nejdřív dočte do konce. Pole tu nikdy za moc nestála. Obyvatelstvo bylo - až na pár procent Němců - české, nářečí používalo lašské. Přesto byl Štramberk schramstnut na podzim 1938 Říší, stejně jako Příbor a Kopřivnice, kde k tomu byla o pár procent vhodnější záminka.
Jedna z prvních věcí, kterou nacisté provedli, byla likvidace tzv. Národního sadu, jehož zbytky se nachází na úpatí zde už několikrát zmíněného kopce Kotouč. Tady už ovšem nešlo o konkurenci jako v časech vzájemně se předhánějících turistických spolků, to už byly jiné časy a jiné způsoby. Národní sad vznikl z vlasteneckých pohnutek v roce 1922 a šlo o jakýsi vlastivědný naučný park, v němž se mísila starší tradice křesťanská, která tu zůstala po Olivetské hoře, kterou tu zřídili jezuité, s ideí nacionální.
Muselo to tu být zajímavé, neboť se tu nacházela Studánka míru, valašská chalupa s občerstvením a valašský betlém, před nímž vyhrávali Valaši na cimbál, basu a fujaru. Dále pomník svatého Václava, pomník TGM, Aloise Jiráska, Bedřicha Smetany, jenž dosud stojí, Františka Palackého, Jana Žižky, Karla Čapka, onoho malíře Bohumíra Jaroňka a Leoše Janáčka - ten zůstal též, má ale uražený nos. Nyní je to co do atrakcí značně chudší, ale za procházku to stojí. Je odtamtud asi nejhezčí pohled na tu Trúbu.
A to je tak asi všechno, co bych tu k Štramberku napsal. Je to tam pěkné. Lidí tam jezdí pořád tak akorát i v sobotu a neděli. Na Trúbu sedá lehce vylézt. Rozhled je slušný. Slivky jsou švestky, husvino angrešt, plucar je dýně a rybezle samozřejmě rybíz.
