Když cítíme naději, máme motivaci a inspiraci správnými vzory, chováme se ve stejných podmínkách úplně jinak, než když jsme unaveni, znechuceni, frustrováni.
Upravovat a pružně měnit dřívější rozhodnutí proto není v ekonomické politice znak slabosti, ale síly a sebevědomí uznat, že zvolený směr se neukázal být tím nejlepším. V roce 2009 jsme si jako otevřená ekonomika recesi dovezli zvenčí, protože v panice z finanční krize se zasekl obchod. Teď ale padáme, přestože našim hlavním zákazníkům v čele s Německem se stále daří. I náš vývoz stále stoupá. My jsme se ale stáhli do ulity.
ČTĚTE TAKÉ |
Neutrácíme, neinvestujeme. Proto je na tom naše ekonomika nejhůř z celého regionu, přestože má objektivní předpoklady být na tom nejlépe. Všechny okolní země mají vyšší nezaměstnanost, přesto tam lidé utrácejí a investují víc. Tak jako v Česku klesají tržby obchodníků jen v jižních zemích eurozóny uvízlých v recesích.
Když loni vláda zvyšovala DPH, bylo to nepopulární, ale rozumné a zodpovědné. Na trzích panoval strach z rozhazovačnosti ve stylu Řecka a vypadalo to, že každý, kdo nesníží za jakoukoliv cenu schodky rozpočtu, bude potrestán rychlým zvýšením úroků.
Od té chvíle se změnila nálada a trestány jsou země s chabými vyhlídkami na dlouhodobý růst. Rozumný tvůrce hospodářské politiky by v takové chvíli návrh na zvyšování daní, který včera prošel sněmovnou, stáhl.
