Nepokoj a rozpaky neplynou z líbezné hudby Monteverdiho, nýbrž z děsivého příběhu, původem od římských historiků Tacita a Suetonia. Je to příběh o čubce. O ambiciózní ženštině, která bezohledně jde za mocí a slávou, v tomto případě za sňatkem s císařem Neronem, a je jí putna, koho všeho při své cestě nahoru shodí dolů.
Na námitky odpovídá sebevědomým popěvkem „per me guerreggia Amor e la Fortuna“ - „Za mě bude bojovat Láska a Štěstěna“, myslíc - Chlípnost a Drzost. S jejich pomocí Poppea opravdu zvítězí. A hudba to vše jakoby souhlasně komentuje! Když je moralista Seneca donucen spáchat sebevraždu, je to pro Nerona důvod k veselému duetu „Or che Seneca e morto, cantiamo!“ - „Když Seneca umřel, zazpívejme si!“ A nejdojemnější melodie z celé opery „Pur ti miro, pur ti godo“ -„Zbožňuji tě, miluji tě“ - ten něžný cajdák, při kterém jedno ucho nezůstane hluché - je závěrečným duetem, který zpívá Poppea s Neronem, čubka s vrahounem. Kdo je poučen historií, ví, že oba čeká strašný konec. Jenže ten zůstává za hranicemi libreta. Opona padá v okamžiku, kdy zlo se zdá triumfovat natrvalo.
Když divák hledí na novou Poppeu v podání Danielle de Niese, na blonďatou, prsatou, zubatou, asertivní čubku, která skutečně získává moc převálcovat svět - může mu to připomenout různé čubky, které se probojovaly do ložnic a někdy i na trůny různých králů či králíčků lokálních. Ale jako skvostná de Niese je jen jednou z inkarnací věčné operní Poppey, tak i všechny ty „reálné“ jsou jen inkarnacemi čubky věčné, nezničitelné. Senekovská moudrost je - smířit se s tím.