Na místě hraničního přechodu Rajka zůstaly polorozbořené plechové boudy s vytlučenými okny a vyvrácenými dveřmi. Celní budky, u nichž kdysi zastavovaly tisíce lidí, toužících po jihu, nebo se odtamtud vracejících, aby tady s lehkou nervozitou podaly netečné stráži své doklady, pas a celní prohlášení, zarůstaly plevelem a podobným sajrajtem. Poté, co začal platit Schengen i zde, celníci odešli, ale hnusné boudy zůstaly. Zdaleka nejen tady, podobné jsou i na českých hranicích. Rozpadají se a zarůstají, jako by se nikdo neměl k tomu je zbourat, snad i v nejasné představě, že se třeba mohou jednou zase hodit.
Slezl jsem na chvíli z kola a procházel se po ruinách kdysi rušného místa, k němuž kdysi vedly z obou stran dlouhé fronty osobních aut naložených kufry a plovacími ploutvemi a nafukovacími lehátky a plastikovými šnorchly a se spoustou konzerv. Tady začínala pro Čechy a Moravany (jistě i pro Slováky) skutečná cesta na jih. Někteří měli před sebou Budapešť a Balaton, ale možná, že většina mířila ještě dál, do Rumunska a do Bulharska, což už opravdu byla exotika, v těch dobách jediná dostupná.
Teď tu občas projelo auto, které sotva trochu přibrzdilo. Pod nohama mi skřípalo roztříštěné sklo a na stěnách z dřevotřísky se odlupovaly cáry erárních tapet. I po dlouhých letech dýchalo ono prostředí státním hnusem a policajtskou buzerací. Připadalo mi, že v nose cítím smrad těch propocených uniforem, mastnotu těch nikdy nevětraných kanceláří začouzených pachem cigaret, intimsprayem faldovitých soudružek a zapařenými zadky agilních lampasáků, kteří se – nechci všem křivdit – tetelili touhou nějakého chudáka vytáhnout z auta či autobusu a pěkně ho podusit a zjebat třeba za to, že si vezl o karton hnusných bulharských cigaret víc nebo že něco blbě napsal do celního prohlášení či tak.
Nevím, jestli tehdy tady postávali maďarští, nebo (česko)slovenští celníci, spíše myslím, že se o boudy svorně oba naoko spřátelené policejní státy dělily – to třeba na maďarsko-rumunské hranici bylo jiné, tam stály celnice i několik kilometrů od sebe. Z těch dob si vzpomínám, že snad jaksi lidštěji či snesitelněji a tedy laxněji působili právě ti maďarští, což bude i tím, že jim prostě nebylo rozumět a nebo jim Češi za to nestáli, mávli rukou a jelo se dál. Naši celníci naopak měli sklon chovat se jako hovada a vychutnávat si svou moc nad materiálem, který jim byl tady vydán, byli reprezentanty státu, který s vlastními občany jednal jak se stádem, jež mu zcela náleželo.
Ale vzpomínám si, jak i tak byl návrat do té kriminál připomínající země dojatě prožíván a jak, když byl náklad blahovolně propuštěn, začal autobus radostí zpívat, muži otevřeli lahev, ženy použily spray, děti si ublily do pytlíku. Ano, jel jsem tudy kdysi dávno s mámou do Bulharska a pak jsme se tudy i vraceli, seděl jsem v podnikovém autobuse z rotavské škodovky (viz Rotava), bylo mi šest let a tím ublinkávajícím dítětem jsem možná byl já.
Rajka je sympatické jméno pro vesnici či městečko, kterým se vstupuje do Panónie. Bez velkého váhání jsem se ubytoval v nádražním hotelu za dvacet euro (nevím, kolik to bylo forintů) včetně výborné snídaně, k níž jsem dostal maďarskou omeletu – rajčata a zelená paprika s vajíčkem a trochou salámu. Obecně bych řekl, že maďarské pohostinství je na vyšší úrovni, než to, jemuž jsme vystaveni u nás doma i na Slovensku. Ze svých občasných cest do Hungárie vím, že se můžete téměř spolehnout, že v každé, i zcela obyčejné venkovské hospodě, vám přinesou něco, co se dá jíst, ba má jistou maďarskou kvalitu. Snad nikdy neuděláte chybu, když si dáte rybí polívku, halaszlé, kterou vaří i v úplně obyčejných putykách. V nich bývá zpravidla na stole ošatka s chlebem, který se dá výborně jíst jen tak se solí. Když jsem si v obyčejném, ale docela příjemném nádražním bufetu v Rajce dal hovězí polívku, rázem se má radost, že jsem v Dolních Uhrách zdvojnásobila. Přitom nevylučuju, že ji vařila slovenská kuchárka, neboť Rajka je pořád ještě předměstím Bratislavy. Ale kvalita byla maďarská.
Večer jsem se šel projít po městečku, z jehož zahrad se linula teskná letní vůně okurek, dýní, meruněk a broskví a jakési sladce něžné hniloby. Byl jsem tím okouzlen.
Došel jsem ke kostelu, jehož gotická věž působila jako pevnost. V hřbitovní zdi byly zasazeny náhrobní kameny, odhaduji tak z 18. století, jejichž nápisy byly v němčině. Německy se Rajka jmenuje Ragendorf a dvojjazyčné cedule tu jsou dosud, i když spíše z důvodů historických. Odhaduji, že dnes tu Němců, či spíše Rakušanů mnoho nezůstalo.
Na travnaté návsi jsem pohlédl na pomník padlým z první světové války. Honvéd s výrazem velmi zuřivým tam jde na útok s bajonetem. Nohou v bagančatech šlape na jakousi kouli, jež možná má být zeměkoulí. Tak nepokrytě agresivní pomníky v jiných zemích, alespoň v těch, které trochu znám, nenajdete: viděl jsem je pak i na dalších místech, vrcholem byl krásný secesní pomník v Györu, na němž nahá atletická postava v helmě objímá dosti nepřátelsky se tvářící lvici, přičemž oba budí hrůzu skoro uhrančivou. Zatímco u nás, ale i v Rakousku a Německu, jsou pomníky z první světové války jaksi decentně neutralizovány obecně pietními symboly, ke kterým se nanejvýš přidá nějaký meč, přilba nebo něco na ten způsob, maďarské pomníky, vztyčené začátkem 20. let, jako by vyzývaly k boji. Nic není skončeno, my se jen tak nedáme, však ještě uvidíte, pomstíme se.
Maďarský úděl, který ty rozlícené tváře odrážejí, to je Trianon. Když se v Trianonském paláci v Paříži ona osudová smlouva 4. června 1920 podepisovala, byly v Maďarsku vyvěšeny černé prapory a vlajky staženy na půl žerdi. Lidé na ulicích maďarských měst dávali najevo hlubokou bolest a ponížení. Trianon, to je dosud symbol kruté nespravedlnosti a maďarské potupy, bez ohledu na to, že většina Maďarů zcela jistě již dávno nezachvacují touhy po revizi a normální člověk ví, že se s tím nedá nic dělat - tedy nejspíš nedá, prostě nedá. Země tehdy přišla o dvě třetiny historického území, které bylo tisíc let součástí svatoštěpánské koruny a němž žilo tři a půl miliónu etnických Maďarů. Samozřejmě, že tam ovšem nežili jen oni, ale národy, k nimž se právě tito Maďaři nechovali v minulosti nejlépe, ba jimiž i pohrdali: "Tóth nem ember" (viz předminulý fotoblog). Tito Maďaři se náhle ocitli v cizích, povětšinou nepřátelsky naladěných zemích – Československo nebylo výjimkou –, které držely pospolu právě obavy z Maďarska, vůči němuž nemohli mít čisté svědomí nyní ani oni.
O osud Maďarska tehdy rozhodlo, že velmocem bylo vlastně lhostejné. Když se kultivovaný, několika jazyky plynně mluvící hrabě Albert Apponyi, který vedl maďarskou delegaci, snažil přesvědčit Francii a Britanii, jakou křivdu na Maďarech páchají, diplomaté i státníci, Clemenceau a Lloyd George, zívali: měli na starosti důležitější věci, než nějaké Maďary. Byl to nakonec tragický mír a hrubý diktát, který nepřinesl nic dobrého, nejen pro Maďary, ale ani pro ty země, které měly tehdy pocit, že nad Maďary triumfovaly. Už v roce 1938 se v podobné situaci ocitlo Československo. Tehdy zase nikoho nezajímalo ono.
Tu mapku jsem si ofotil v jedné spíše lidové restauraci v Mošoni, v části dvojměstí Moson-Magyaróvár. Byla součástí jakéhosi nacionalistického koutku či jak to nazvat. Byly tam též reklamy na akce pořádané dosti nechutnou šovinistickou stranou Jobbik a byl tam letáček s proprietami, které si jejich fanoušek mohl nechat poslat, trička s obrysy velkého Maďarska, haleny v národních barvách nebo s nápisy s všeobecně idiotským heslem ať už v jakékoli formě: „Magyarország a magyaroké! - Maďarsko Maďarům“, které je i v Maďarsku uznáno za protiústavní. A měly tam přívěsky s bájným orlem Turulem, jenž dle pověsti svými pařáty uchopil spící princeznu Emese, do níž jakýmsi kloakovitým způsobem vniknul, načež princezna, jež během této kohabitace stále spala, o devět měsíců později porodila syna Álmose. Ten pak dovedl svůj lid, následujíce let svého ptačího otce Turula, z východních pustin skoro doprostřed Evropy. Sám však nedošel, neb svou smrt nalezl na svazích Karpat. Předal však svůj lid bratru Arpádovi, který jej přivedl do šťavnatých a úrodných nížin uherských.
Sledoval jsem během pojídaní výborného perkeltu s okurkovým salátem mohutného číšníka, jenž postával u vlasteneckého koutku a budil dojem, že dumá nad osudem svého národa – nebo nad tím, co by tak ještě snědl. Po place se však pohyboval se zvláštní lehkostí, jako by nadnášen křídly mohutného ptáku Turula.
Do města Mosonmagyarovár, což bych si dovolil přeložit jako Mošoň - Staré Uherské Hradiště, jsem dojel po úzkých silničkách, které vedly přes pár tichých vesnic. V jednu chvíli cestu přeťalo poboční rameno Dunaje – Mosoni Duna, které svým meandrujícím tokem vytváří „ostrov“ - Szigetköz, jakousi menší paralelu k Žitnému ostrovu na slovenské straně. Myslím ale, že není na rozdíl od něj tak intenzivně zemědělsky využíván, že tu zůstalo více lužních stromů a niv přiléhajících k neregelovaným břehům, podél nichž se jen líně valil proud barvy ranní kávy s mlékem.
Moson-Magyarovár je první město na ráně cestou od rakousko-slovensko-maďarského trojmezí. V jeho pěkném historickém centru bych možná chvíli váhal, nejsem-li v Rakousku, jehož útulný barokní a klasicistní ráz je tu jasně patrný. Však také na cedulích je město označeno dvojjazyčně: Wieselburg – Ungarisch Altenburg. Zaujalo mě velké množství reklam na zubaře a zuby, prostě na dentisty. Domníval jsem se, že Maďaři jsou posedlí návštěvou u zubaře. Až později jsem se dozvěděl, že to je proto, že si sem jezdí vrtat a plombovat chrup Rakušané. Mají to kousek a je to tu nejspíš výrazně lacinější. Příznaky naší české blízkosti k rakouským či německým hranicím, tedy bordely, kasína a trpasličí tržnice, jsem tu nespatřil.
Městy, které jsou v jedno spojeny až od roku 1939, protéká říčka Litava čili Lajta. Její bezvýznamnost byla povýšena na světoznámou po rakousko-maďarském vyrovnání roku 1867, kdy byla monarchie rozdělena na Cislajtánii a Translajtánii. To první jsme byli my. Tudy ale hranice nevedla, tady se po roce 1918 opět bezvýznamná Lajta jen vlévá do Mošoňského Dunaje.
K Mošoni přitáhl roku v květnu 1271 Přemysl Otakar II. během svého tažení, jímž odpověděl na útoky svého úhlavního nepřítele, krále Stěpána V. Tady v Mošoni předložil uherskému palatinovi požadavky na předání části uherského území, nejspíš Burgenlandu-Hradska a části západního Slovenska, na němž převažovalo slovenské obyvatelstvo. Existuje teorie, že po neúspěchu snahy uchytit se zde s českou přítomností, přemístil Otakar část slovanského obyvatelstva na západní hranice království, na Domažlicko, čímž vznikli Chodové s jejich jazykovými a jinými zvláštnostmi. Kdo ví? Když Štěpán české požadavky odmítl, střetli se oba panovníci v bitvě u Mošoně, 21. května 1271. Přemysl ještě Maďary porazil, ale byla to už jen labutí píseň „krále železného a zlatého“, který právě tehdy dosáhl maxima své expanze – dotkl se Jaderského moře. Právě tehdy se ale jeho imperium začalo hroutit. Brzy se musel Přemysl Otakar stáhnout z Uher a uzavřít se Štěpánem mír. Třetí a poslední česko-uherská válka, kterou svedl, skončila tady. Mošoň byl posledním místem Otakarových válečných úspěchů.
Mošoňský hrad je čtvercovitý se čtyřmi věžemi, takže připomíná hrad bratislavský čili požoňský. Na rozdíl od něj však nemá kopec, na který by vylezl. Uherské hrady musely být pevnostmi dlouho do doby, kdy v jiné části Evropy, třeba u nás, už byly jen starožitnostmi. Mohou za to Turci, kteří, když se stáhli, způsobili, že bylo už pozdě na rozkošné zámky, jak je známe třeba právě od nás.
Zde, na tomto hradě, zřídil v roce 1818 sasko-těšínský kníže Albert Kazimír, zeť Marie Terezie, první zemědělsko-průmyslový institut v habsburské monarchii, který tam působí dodnes. Už se tam ovšem nevyučuje latinsky a německy, jako tehdy, ale maďarsky, to dá rozum. Nás by ale mohlo spíš zajímat, že tady v tom městě, v pěkném domě na náměstí, kam pak umístili nejspíš na truc pamětní desku s protihabsburským revolucionářem Lajosem Kossúthem, po první světové válce žil, a zřejmě snad i spokojeně, arcivévoda Fridrich, známý v české tradici a literatuře jako neblahý „markýz Gero“, oblíbená postava Bezručových Slezských písní (viz fotoblog Frýdek aneb Místek). Spravoval tu zbytky kdysi ohromného majetku a prý si, jak píše Brigitte Hamannová ve své biografické lexikonu, z nějž často čerpám (Praha 2001), „pohrával si s myšlenkou, že by mohl prosadit svého syna Albrechta jako maďarského krále“. Což byla samozřejmě ryzí fikce, byť Maďarsko bylo formálně stále královstvím, jen bez krále. První, kdo by tehdy na Maďarsko s Habsburkem na trůnu zaútočil, by bylo Československo. Místo toho Maďarsko pod vedením regenta Miklóse Horthyho směřovalo do chřtánu Mussolinimu a Hitlerovi, což byla jistě lepší alternativa...
Habsburg–Tescheni Frigyes főherceg, jak znělo maďarské jméno arcivévody Bedřicha, zemřel 30. prosince 1912 tady v Mosonmagyarováru. Pohřben je ve zdejším farním kostele. Já jsem měl v úmyslu jít se podívat do jeho krypty, na chvíli se skrýt před hrozným panonským žárem. Bylo právě polednem a na zamčených dveřích poboční kaple byl nápis v maďarštině s telefonním číslem, na které měli zájemci zřejmě zavolat. Chvíli jsem o tom uvažoval, ale pak jsem to vzdal. Šel jsem si sednout do krásného barokního kostela, kde byl též krásný chlad. Samí naši známí svatí. Vše na mě působilo jako důvěrně známé, jako bych se vracel do nějakého svého starého života.
Šel jsem pak sice ještě do muzea a na koupaliště, ale to by snad už stačilo.
Příště se dostanu do Györu čili Rábu a tím už s Maďarskem skončím. Dočasně.
