Pro někoho idol mužské krásy, zásadovosti a spravedlnosti. Pro jiné diktátor a mstivý, zakomplexovaný mužík, co si musí na úkor druhých dokazovat, že těch pár centimetrů, které mu chybějí do průměrné ruské výšky, nahradí svalovou hmotou, vtipem, šarmem a – to hlavně – obrovskou mocí nad námi všemi.
Ne, přiznám se bez mučení, není to lídr, pod kterým bych chtěla být občanem.Tak teď by se dalo k jeho šedesátinám zase vyjmenovat, kolik má špatných vlastností, kdo mu vděčí za zpackaný život a čeho všeho se už za svých šedesát let stačil dopustit. Jako blahopřání by se takový článek asi moc nehodil. Navíc, je to už tak trochu klišé – kritizovat Rusko, ruského prezidenta, ruská auta a ruské estrády. Není možné, aby se Putin nedopustil někdy něčeho, co zaslouží pochvalu, tím spíš, že u příležitosti šedesátin by i novináři měli být výjimečně shovívaví.
Těžko mne někdo bude podezírat z přílišné náklonnosti k ruskému vládci, ale v rámci objektivity je třeba připomenout:
1. Téměř absolutní absence osobních skandálů. Manželka uklizená do ústraní, dcery se nepopíjejí ani se nikde nesvlékají (nebo se při tom alespoň nenechají fotit), příbuzných má hlava Ruska málo, a když, žijí buď skromně nebo nekradou tak očividně jako příbuzní a známí jiných politiků. Takže vlastně nuda. Epizoda v našich zeměpisných šířkách vnímaná jako ostuda – služba v KGB a celoživotní záliba v tajných službách – je v Rusku chápána jako něco snad i záslužného.
2. Putinovy hrdinské akce novináři, kteří mu pokorně slouží ve státem kontrolovaných médiích, prezentují jako důkaz výjimečných fyzických i psychických schopností vůdce. Novináři, kteří s ním vedou informační válku, se mu za jeho skoky přes propasti většinou posmívají a přisuzují mu charakter samolibého samce, egocentrického náfuky a primitivního macha. Nutno přiznat, že právě těmto svým věčným kritikům, včetně mne, trošku vytřel zrak, když se ke všem „podvodům“ přiznal: při potápění mu samozřejmě starou amforu přihráli pod ploutev, aby jejím nálezem vzbudil pozornost mladých Rusů o archeologii. Tygřici uspal jediným výstřelem proto, aby zase zpopularizoval ochranu přírody a především naznačil nejrůznějším sponzorům, jak mu jsou tato zvířata drahá. (Šťouralům na tom vadí hlavně to, že zvířata, která neuspal, nikdo sponzorovat nebude a že tak vytváří zvrácený systém, ve kterém co nezajímá Putina, nezajímá nikoho). Horší už to je s pilotováním nadzvukové stíhačky – tady šlo skutečně nejspíš jen o ukojení zbytnělého libida. Ale kdo se někdy něčeho takového nedopustí?
3. Moc dobře vypadá. A kdo by to nechtěl? Vlasy si barví stále více vážených politiků v celém světě, sport patří k bohulibým zábavám a plastické operace v rozumné míře jsou sice spíš výsadou žen, ale z generového hlediska je není možné mužům upírat. A že Putin na šedesát nevypadá, je fakt, za který by ho, kdyby byl hercem či zpěvákem, každý spíš veřejně pochválil.
4. Jeho let v čele hejna jeřábů bílých. Hm. Smáli jsme se všichni. Tak nějak ze setrvačnosti. Tolik vtipů, a někdy dost nejapných, kolik se objevilo po slavném letu Vladimíra Vladimíroviče na internetu, nepamatuji. Takový článek, popisující, jak se prezident jaderné velmoci převléká za opeřence, simuluje, že je samec a vznáší se zavěšen na podivném létajícím stroji vysoko nad zemí, ten se píše sám. Málokdo v tu chvíli vzpomněl nebohého a slavného italského ornitologa Angela d´Arriga, který se létání s ptáky věnoval celý život, dokud se jednou při letecké show nezřítil k zemi. Tomu se tedy nikdo nikdy nesmál za to, že se snaží jeřáby naučit létat bezpečnými trasami. Prostě do přiděleného novinového prostoru se už nevešla informace, že ruský prezident ohroženým ptákům skutečně nejspíš pomohl. Neboť bohatí nohsledové možná teď zafinancují projekty na záchranu jeřábů. A za to má ode mne k šedesátinám pochvalu.
Zda opravdu chtěl opeřence zachránit před vyhubením (tito ptáci hnízdí výhradně v Rusku a v současnosti jich je ve volné přírodě maximálně kolem 3 tisíc kusů, na západní Sibiři dokonce žije posledních 20 kusů), nebo mu šlo jen o zviditelnění sama sebe, to ví jen on. Je vlastně docela možné, že i on sám v této otázce tápe. Každopádně jeřáb bílý, který dospívá mimo své přirozené prostředí za asistence lidí, nedokáže správně kočovat. Rozuměj, táhnout na jih. Táhne třeba někam úplně jinam, a to se mu může stát osudným. Proto až 70 procent mladých ptáků, které ornitologové zkoušejí vypouštět na svobodu, uhyne. Jediná šance, jak jeřábovi vrátit jeho instinkty, je zkusit ho vést. A s vedením stád, hejn a davů má Putin velké zkušenosti. Tak proč by je nemohl zúročit ve jménu záchrany přírody? Nakonec, a to bez veškeré ironie, mne by do deltaplánu nikdo nedostal. Velkou dávku statečnosti to prostě vyžaduje, ať už nám je ten ruský chlapík z Kremlu sebevíc nesympatický.
Pravda. Může si za to sám. Novináři ho budou kritizovat, i kdyby snesl kupu zlatých vajec a rozdal je chudým v Africe nebo dal tři čtvrtiny svého platu na vývoj léku proti rakovině, propustil s omluvou na svobodu holky z Pussy Riot i bývalého ropného magnáta Michaila Chodorkovského, nádavkem s ním ještě povečeřel, pak vypsal mimořádné prezidentské volby, ve kterých by nekandidoval, po nich předal v klidu žezlo demokraticky zvolenému nástupci a odešel pěstovat včely. Nebo jeřáby. Putin má totiž bezesporu zvířata rád. Co se týče lidí, jednoznačný soud tady není namístě. Nicméně psi, tygři, medvědi a nově i ptáci to mají v Kremlu dobré.
