První díl vyšel roku 2002 pod názvem Záznamy z let padesátých a šedesátých, druhý nedávno, v roce 2011, pod názvem Emigrace – vstávání z mrtvých se živým nedaří. (A to nemluvím o tom, že Koblasa vydal roku 2006 i básnickou sbírku O tom.)
Literární historií téměř nezaznamenána zjevila se další z velkých českých autobiografií dvacátého století, z příběhů o životě uprostřed komunismu a o duchovním odporu. Koblasa patří po bok Jana Zábrany či Václava Černého. Stejně jako Zábrana a Černý (a na rozdíl od jiných velkých autobiografů jako jsou Pavel Kohout či Ivan Klíma) nemusel Jan Koblasa překonávat žádné počáteční iluze. Jaksi od počátku, od rodinných zdrojů, mu bylo jasné, že jde o svinstvo. A z těch, kdo iluze měli, měl mladý výtvarník jen hořkou legraci.
Ano, legrace: Tou se Koblasa liší od Zábrany i Černého. Na jedné straně totiž velmi vážně hledá zdroje vnitřní síly a duchovní, zvláště biblická východiska pro svou tvorbu – ne náhodou je Koblasa s Mikulášem Medkem spoluautorem slavného oltáře v Jedovnicích. Na druhé straně bojuje s hovadností dobové ideologie skrze neodadaistické hnutí „šmidrů“. „Šmidrové“ provozovali po vzoru „soudruhů“ absurdní schůze a diskuse, ale dokonce i „lidové“ slavnosti s dechovkou a hesly (nezapomenutelným dílem je pochod na text „v prdeli je tma“).
V obojím může být Koblasa vzorem – v biblické nesmlouvavosti vůči společenskému zlu i ve schopnosti dělat si z těch, kdo se považují za božstva, co nejnehoráznější prdel.
