Staraja Darnica je to nejprůměrnější sídliště v celém Kyjevě. Novinář sem nezavítá, neboť hledá věci netypické. A zde je prosím pěkně vše tak ukrajinsky běžné, odpovídající středu ukrajinské reality, tak průměrné a nevyčnívající, že by se tady líbilo snad jen statistikům.
Bydlí tady jeden můj známý s rodinou. Vadim a Nataša se synkem Vasilem. Z centra sem jedete dlouho metrem a pak mikrobusem číslo 23. Cestou mizí drahá auta, barvy, kvalitní asfalt i naleštěné výlohy, reklamy na nejdražší voňavky. Ty nahrazuje dvojice mužiků stojící ve špinavém podchodu metra Černigovskaja nad čtvrtkou vany. Uříznutá vana je neuvěřitelně špinavá a oprýskaná.
Centrum Kyjeva
Asi třetina z tohoto artefaktu je pokrytá novou umělou hmotou. "Vidíte, je blbost si kupovat novou vanu. My vám tu starou za třicet minut a dva tisíce hřiven (1 hřivna je asi 2 koruny 20 haléřů) vykrášlíme tak, že ji nepoznáte", říká ten mluvnější z dvojice. Tak trochu od mužiků prchám a říkám si, že při průměrném platu 5000 hřiven a rozpadající se staré vaně není čas na hrdinství.
Velký břichatý muž šel pro okurky a provázek, kterým chtěl ve svém bytě nacházejícím se v šestém patře nepodsklepeného panelového domu svázat deku a vytvořit z ní výplň do obrovské mezery v okně. Táhne mu do kuchyně. Jmenuje se Oleg a když jsem se ho opatrně zeptala, co že se to chystá dělat, usmál se: "Vy máte ledničky, my sklepy. Až lidstvo skončí bez energií, my budeme mít sádlo a okurky, vy zhynete," mrknul okem na znamení, že jde o vtip a že by ho takový vývoj už i kvůli nám nepotěšil.
Oleg a stovky jeho sousedů si vybudoval v parčíku na kraji sídliště sklípek. Odvětraný s pomocí roury, nejspíš nalezené někde na skládce. Stejně jako sklípky okolní – a že jich tu je –má na poklopu vydatný zámek.
Kdo první vykopal mezi paneláky tento sklep, který jednou K\jev musí mít ve znaku, se neví. Ale pomník by si zasloužil minimálně stejně, jako neznámý vojín.
Nedávno jsme vzala svého bratra na východ a všechno ho vlastně překvapilo příjemně. Jeho představa, že lidé tady ještě žijí na stromech byla rychle potlačena. Jen rozvody plynu do domů jaksi nemohl rozumem pojmout. Trubky nejrůznějšího průměru se vinou po domech jako liány a kde vlastní vahou padají k zemi, tam je podepřou hráběmi, větví silného stromu, zachytí je za okap nebo přikurtují k plotu. Je to obecný sovětský znak, trubky bezhlavě položené i pověšené bez ladu a skladu, plné plynu a špatných svárů. Byly i tady a mne to vlastně uklidnilo. Že je v dnešním překotném světě nějaká jistota, stálice, na kterou je spoleh.
Stejně jako jsem s potěšením, že alespoň něco na tomto světě se nemění, pozorovala ženy všeho druhu i věku, a jejich ruce vytažené až k zemi, jak v nich třímají obrovské tašky narvané produkty. Nákupy přenášejí po celý život z obchodů, stánků a trhů do svých bytů, vláčejí těžké náklady přes asfaltové chodníky, prašné cesty, výmoly a jámy až ke vchodům, aby je pak tahaly do pater a na každém odpočívadle si v duchu zanadávaly na manžely a systém. Napadlo mne, že u nás už je takových žen s vytahanýma rukama poskrovnu. Lidé jezdí nakupovat auty do supermarketů s velkými parkovišti, vozí si kila zboží v pojízdných košících a po sídlištích nic nevláčí.
Stejně jako u nás zavládla na Ukrajině móda zateplování. Ovšem zatepluje se, a to i v rámci panelových domů, přísně individuálně – každý si zateplí své patro sám, a tak některé stavby vypadají jako pásovci obecní a hned na první pohled je vidět, která partaj je zodpovědná a prozíravě se obává roztržky s Ruskem, a která na energetické úspory kašle a věří ve věčné bratrství i levné energie.
Vadim s Natašou přišli domů. Po hodinové procházce po sídlišti si musím chvíli v hlavě srovnávat, jak je možné, že lidé, co čtou Shakespeaera v originále a chodí oblečení jako z nejlepšího módního časopisu, popírají ve svých obydlích existenci pravého úhlu i zemské přitažlivosti. Ta směs ležérního asijského přístupu k přesným mírám, pro nás zvrácených estetických kategorií a ignorace řemeslného fortelu je zdaleka překonána neuvěřitelnou schopností přežít cokoliv. Šlendrián stavebních firem a ukrajinská tvořivost, která kráčí napříč fyzikálním zákonům, se na sídlišti spojily v obdivuhodně malebné symbióze.
Je možné nad tou podivnou změtí ohrnovat nos. Ale také stojí za to ji poctít obdivem. Protože Čech by si na sklep uprostřed sídliště určitě vyžádal stavební povolení. Po marném boji s úřady by vstoupil do důchodu bez sklepa. Kdepak, my to nebudeme, kdo přežije náraz meteoritu.
