Jak se asi tato vznešenost snoubí s bollywoodskými muzikály? Nevím, neboť jsme v Bombaji šli na film nebollywoodský: na Děti půlnoci podle románu Salmana Rushdieho.
Násilná sterilizace a ničení slumů
Film sám je trochu rozpačitý: Jak převést Rushdieho na plátno, s tím ohňostrojem narážek a symbolů, s neustálým prolínáním reálna a irreálna…? Co vzniklo, je poklidná ilustrace hlavní dějové linie, s („bollywoodsky“) přeslazeným happyendem.
Nechtěného ostří ovšem filmu dodává sousedství s vlajkou a hymnou. Neboť, tento román a film je zaměřen proti sebeglorifikaci moderního indického státu. Legenda o vyvolených Dětech půlnoci je ironií proti legendě o vyvolené Indíře.
Indíra Gándhíová se zjevuje ve filmu jako démona, zlá, pyšná, pronásledující. Plody její politiky jsou výjimečný stav, mezikomunitní násilí, ničení slumů buldozerem a násilná sterilizace.
Rushdie je vůči této éře a vůči oficiální sebeoslavě státu stejně hořce kritický jako jiní indičtí beletristé – Rohinton Mistry, Arundhatí Royová, Kiran Desai a další. Člověk by si řekl – děsivá země. Na druhou stranu však: Oni to vše píší a natáčejí, protože můžou. Občas jsou sice protesty a bojkoty, ale nakonec se dílo vždycky prosadí, vydá, uvede.
V Číně by za zlomeček toho, co píšou Rushdie či Mistry, zavřeli do koncentráku autora i s rodinou a sousedy. Že je v Indii kritika možná – to je znamením, že je Indie přece jen demokracií, že z těch Thákurových a Gándhího idejí přece něco zbylo. Džaja he!
Čeští cikáni v Bombaji
A ještě jednou z Bombaje. Toto město mělo být výkladní skříní pozápadňování Indie, takže jeho jádro z britských časů – to, které nefiguruje v populárních filmech o hrůzné bombajské chudobě – připomíná spíš Londýn. Jednou z perel tohoto Londýna na pobřeží Indického oceánu je palác ve stylu „bombajské gotiky“, Muzeum prince z Walesu. Tedy pardon, nyní, ve víru nacionalistického přejmenovávání, Muzeum Chhatrapati Shivaji.
Muzeum skýtá vedle indického umění i sbírku evropských obrazů. Ne že by byla tak zvláštní obsahem, jsou to spíš druhořadá plátna od renesance po britské krajinářství. Zvláštní je tím, že tu je: Že Bombaj cítila potřebu být i skrze tuto sbírku tak trochu součástí západní kultury. A že podnět vyšel ne ze strany kolonizátorů, nýbrž místních: Sbírku vytvořil a z Londýna přivezl bombajský bohatec Ratan Tata.
Jeden obraz má pro českého návštěvníka speciální půvab. Jmenuje se totiž Gipsies of Bohemia, doslovně „cikáni z Čech“ (autor Daniel Maclise, 1837).
ČTĚTE TAKÉ |
Rozměrné plátno ukazuje skupinu „bohémů“, kteří se v idylické venkovské krajině povalují, tancují, flirtují, pojídají maso a popíjejí víno, prostě užívají si „bohémy“. Romských rysů nemají. Jsou bílí, růžovoučcí, dobře živení, dobře oblečení. Typická romantická projekce Romů – viz Puškin, Mácha a kdo všechno ještě o nich píše ve stylu „ach ti šťastní, ti svobodní, ti bohémové“.
Oficiální muzejní popis dodává „The Bohemians, originally natives of Bohemia, gave their name to the free and easy lifestyle.“ Přeložit se to dá leda: Bohémové-cikáni-Romové, původem z Čech-Bohemie, dali jméno volnému životnímu stylu“.
Že právě do pravlasti Romů byl dovezen tento obraz, bez tuchy, že má s nimi něco společného – a že je právě tedy jejich původ tradičně, ale mylně spojen s Čechami: To jsou nechtěné vtipy Bombaje, to by ani Rushdie nevymyslel.
