Snažím se zjistit, koho napadlo, aby jely do vesničky Verměřovice, na Orlickoústecku. A kdo jim na místě pomáhal? Nejdříve hledám odpověď u jednoho z "dětí", paní Anny-Marie Steinerové (roz. Federerové): "Netuším, kdo to mohl zařídit. Možná to nějak souviselo s tím, že je nedaleko vesnice Bezpráví. Tam jezdila na léto židovská mládež. Já na Verměřovice vzpomínám moc ráda, užili jsme si to s kamarády náramně. Však nám bylo čtrnáct, patnáct. Původně byl každý z nás odjinud, z Teplic, z Opavy, z Jihlavy. Všichni jsme se potkali až v květnu 1939 v Praze, kdy jsme začali chodit do přípravných kurzů na cestu do Palestiny. Organizoval to Pomocný výbor pro židovskou mládež. Učili jsme se spolu hebrejštinu. V červenci a v srpnu 1939 jsme jeli do Verměřovic. Byli jsme spolu každý den, mohli jsme se víc poznat a to bylo moc prima. A kromě toho jsme se chtěli taky něco přiučit. Já jsem předtím ani nevěděla, jak se dojí kráva nebo jak se staví snopy" říká osmaosmdesátiletá pamětnice, která žije v Kanadě. Její kamarádka, Zuzana Ledererová (roz. Böhmová), vzpomíná na společné chvíle slovy: "Pro nás to byla taková škola v přírodě. Každý den jsme se naučili něco zajímavého. Pracovali jsme u sedláků ve Verměřovicích. A když bylo volno hráli jsme různé hry. Nedaleko je Orlice, měli jsme tam závody v plavání. Většinou jsme byli pohromadě s naším učitelským sborem, který vedl Egon Redlich."
Učitelský sbor
Mladí lidé, kteří trávili léto 1939 ve Verměřovicích, žili od podzimu 1939 v Dánsku.
Zatím stále neznám odpověď na to, kdo ukázal na mapě místo, kterému se říká Turecko. Tahle zvláštní přezdívka Verměřovic vznikla prý kolem roku 1600, vesnice byla tehdy rozdělena na dvě části. V jedné části místní pracovali, a ve druhé bydleli. Když na panské části vypukl požár místní se přišli podívat na hořící stavení. Šafář je nemohl donutit, aby hasili. Křičel na ně: "Nestůjte tady jako Turci, pojďte hasit!" Přezdívka se ujala na tolik, že když se sem v roce 1874 zavedla železnice průvodčí prý po cestujících chtěli nejen lístky, ale také pasy.
Exotický původ zaujal i chalupníka Josefa Rypku, který si u dráhy postavil hostinec a pojmenoval ho Cařihrad. Pro cestující to byl nejednou důvod vystoupit a podívat se, co že to u Turků vaří. Během pár let se Rypka rozhodl, že hostinec přebuduje na hotel.
Hostinec Cařihrad
Hotel Cařihrad tak, jak ho mohly vidět děti v roce 1939
Pátrání ve Veřměřovicích pokračuje. První telefonát, a hned trefa do černého. Starostka Verměřovic, Vlastimila Vacková, sice o skupině židovských dětí nikdy neslyšela, zato je tak zaujatá tímhle příběhem, že má hned několik nápadů, koho se zeptat. Po týdnu má spoustu novinek. Stopa je čerstvá a tak mířím směr Turecko.
Náš téměř detektivní tým je početný. Starostka přizvala také kronikářku, Janu Sklenářovou a znalce regionální historie, Pavla Hrdinu. Všichni vcházíme do patrového domku, který na fasádě hrdě hlásá Pension. Bydlí tam čtyřiadevadesátiletá Marie Šedajová, už na nás čeká.
Pension, kde židovské děti trávily léto 1939
Marie Šedajová
Nahrneme se do jejího pokoje a hltáme každé její slovo. "Na ty židovské děti si dobře vzpomínám. Najednou se objevily tady ve vsi. Nevím jak, ale naráz jich bylo všude plno. Vždycky jsem je viděla, jak chodí pospolu. Všichni o nich tady věděli, to nebylo nic tajného. Některé děti bydlely ve škole, jiné u nás, tady v penzionu. Přes den pomáhaly u sedláků a večer si zpívaly hebrejské písničky. Já jim nerozuměla ani slovo. Na děvčata si moc nevzpomínám, zato na kluky si pamatuju moc dobře. Však to byli fešáci, asi jsem se jim taky líbila. Jeden z nich mi nabízel, že si mě vezme. Byl to mladý lékař, jmenoval se Fisch. Staral se nejen o děti, ale pomáhal taky ve vsi, když se něco přihodilo. Když potřeboval pomoc, byla jsem mu k ruce " vysvětluje paní Marie. O nápadníky neměla výřečná slečna Marie nouzi, nakonec se však rozhodla, že si vezme mládence z Turecka, Oldřicha.
Slečna Marie
Povídáme si dál, kronikářka si také neví rady. "Myslím, že se to jen těžko dalo utajit. Však těch skoro sedmdesát mladých lidí žilo přímo uprostřed vesnice. Nikdo je neudal, že jsou u nás. V obecní kronice o tomhle letním táboře není ani slovo, asi právě z bezpečnostních důvodů. Zajímavé ale je, že jsme objevili zmínky v korespondenci obecního úřadu, který celou akci schválil. Jenže odkud přišel ten první impuls? Kdo organizátorům poradil, aby jeli právě tam? Stále ještě nevíme."
Napadá mě, že by možná zafungovalo to, co mnohokrát. Židé si pomáhali nejen v rámci své rodině, ale také napříč židovskou komunitou. Snad se organizátoři letního tábora dozvěděli o Verměřovicích od nějakého místního Žida? "Tady u nás určitě žádní Židi nebyli. Jen jedné paní se říkalo Židovka, ale to asi jen tak ze zvyku. Spoustu Židů žilo v sousedním Kyšperku (dnešní Letohrad, pozn. autora), tam měli třeba známou továrnu na likéry nebo obchody na náměstí." Tudy cesta zřejmě nevede. Možná nějaký obchodník z Verměřovic, který měl kontakty do Prahy? "Nejznámější byla firma Budišova káva. Josef Budiš tady měl velkou pražírnu a obchod. Rozvážel zboží po celé republice. Pražírna se po válce zrušila a nikdo jí už nikdy neobnovil. Ta jejich káva byla náramná pochoutka. Ještě dnes na ní mám malou vzpomínku. Kávu dávali do krásných sáčků, to už se dnes nedá sehnat." ukazuje mi zachovalý papírový obal.
Obal kávy z Verměřovic
Vypravíme se ještě dále po Verměřovicích. Chtěla bych vidět místa, kde děti bydlely. Škola, o které mluvila paní Marie se úplně změnila. Dnes už je zcela přestavěná.
Původní budova sloužila v létě 1939 židovským dětem jako dočasný domov. V přízemí měly improvizovanou ložnici, kde spala děvčata, první patro patřilo klukům.
Snímek školy 1939
Současná podoba školy
Nejen, že si židovské děti zvykaly na práci na statcích, ale také možná poprvé ochutnaly pravý venkovský život. Mléko nosily v plechových konvích do místní mlékárny, k obědu si daly tzv. barches, bramborové placky s tvarohem a na svačinu pořádný chleba s tvarohem. To, co se ve Verměřovicích naučily se jim hodilo později v Dánsku, kde pracovaly na statcích. Ve Skandinávii zůstala většina z nich až do konce války, kdy se jejich životní cesty rozešly. V roce 1993 se některé „děti“ opět setkaly a vypravily se na výlet po místech, kde prožily společné chvíle. Na unikátním filmovém záznamu, který se mi podařilo získat, je vidět, že ač jim tehdy bylo téměř sedmdesát let na okamžik se z nich zase staly čtrnáctileté děti.
Ukázka ze společného alba
Pátrání v Turecku a hledání vzpomínek pamětníků ještě zdaleka není u konce. Doufám, že se brzy vynoří další stopa. Možná mi pomůže někdo z čtenářů a budu mít další indicie. Poznáváte některé z židovských dětí na snímcích? Nebo někoho z učitelského sboru? Napište do redakce své tipy.
