Přeměna Hlavního nádraží Praha ze vstupní brány do postsovětského světa na hlavní nádraží; probuzení policejních vyšetřovatelů po mnohaletém spánku; a od včerejška i zrušení doživotní imunity pro poslance, senátory a ústavní soudce.
Těmto třem kategoriím obyvatelstva odpadá feudální výsada, že když máte to štěstí na policii, která požádala o vaše vydání, a na kolegy, kteří tu žádost zamítnou, máte v daném případu klid do konce života. Boj proti této výsadě trval s přestávkami téměř dvacet let. Opakovaně se buď nenašla „politická vůle“, sněmovně vypršel mandát nebo některá strana chtěla ještě lepší řešení. Ano, ideální by i teď bylo uplatňovat imunitu jen na parlamentní projevy, jak to chtěla ODS, ale ideál bývá nepřítelem dobrého.
Záhadou je, jak to, že doživotní imunita dokázala vydržet tak dlouho, když poslanci a senátoři své kolegy, o něž projevily zájem orgány, zpravidla stejně vydávali. Odpověď zní trochu bláznivě: řada zákonodárců se domnívala a asi dál v duchu domnívá, že v republice je možné někoho „odstíhat“ z politických důvodů, a nechtělo se jim se té pojistky vzdát úplně. Pár podezřelých případů tu skutečně bylo, nicméně schovat se s tímto podezřením v uzavřeném rezidenčním objektu jménem Parlament České republiky bylo nakonec neúnosné.
