Text pochází z knihy záznamů snů Papouščí město (1988). Vykládání snů pěstuje se od starověku po hlubinnou psychologii. Diviš však předkládá šokující, do duše se zadírající obrazy – a nestará se o výklad.
Nechť obraz sám působí. Tak, jak Diviš dí ve sbírce Verše starého muže (1998), a zase o Ježíši Kristu: „Jeho neslýchaný apoštolát mezi lidmi / netrval ani rok, a skončil fiaskem. / Přes to fiasko to byla a jest / jediná událost, z které můžeš vyložit / celý svůj život. Vykládáš tedy svůj život / z toho, že otec v rozhodujícím okamžiku / opustil syna, kterého poslal na svět. / Jak si to vyložit? / Výklad však ruší tajemství, / tak jako slovo věc.“
Kdo by však trval na odpovědi, proč tento text k Velikonocům, povím mu: Nemohou-li hopkat po Kristově hrudi dvě opičky – není-li pravda zjevena i obnažená a pohoršlivá – jak ji někdy nechtěně zjeví právě opičky nerozumné a pošetilé – pak Kristus nemůže otevřít oči – pak je víra mrtvá. Pak je to jen ratzingerovština, víra dobře-to-myslících zákoníků a farizejů. Jen tehdy, když se nemožné stává možným, je možná i jiná Divišova velikonoční vize – tanec s Kristem: „Pak slyším JEHO hlas: Ivane, vstaň – / teď už je všechno dobré. A všechno zlé je pryč. / Třesoucíma se rtoma, blahem přemožen, / sbírám odvahu k výslovu prosby: Pane / prosil bych si s tebou zatančit. (...) Po skončeném tanci, po té točenici úchvatné / přijímám dar: na krk jsou mi zavěšeny / všechny hvězdy co jich má celý vesmír – jen tak mimochodem – / nádavkem.“
