Tentokrát to ale bylo obráceně. Tvář paní Marianny, tvář maminky jednoho z dětí, které se zachránilo za války. Až včera jsem zjistila, jaký byl Mariannin příběh. A já si zase uvědomila, že budovat kariéru ve 20. letech minulého století nebyla žádná legrace. Byl to sen řady žen, ale málokterá měla odvahu si ho splnit. Postavit se na vlastní nohy, navzdory tomu, že stále ještě platilo: žena má hlavně pracovat doma.
Dcera Marianny mi o ní včera poprvé vyprávěla. "Maminka byla asi trochu jiná než ty ostatní. Vdávala se až ve třiatřiceti. To bylo na tehdejší poměry dost pozdě. Dřív na to prostě neměla čas, chtěla si hlavně vybudovat svůj život. Ona byla ohromně samostatná. Už ve dvaceti se vypracovala z krejčové na mistrovou, nakonec si založila vlastní módní salón. Velký byt nedaleko Staroměstského náměstí. Jeden přijímací pokoj, jeden pokoj jako dílna a jeden jako místo pro přehlídky. Když se dokončovaly narychlo šaty, tak to byly pořádné nervy. Kolem zákaznice poskakovalo klidně i pět šiček. Myslím, že to mamince náramně šlo ten obchod. Vyráběla šaty na objednávku, podle francouzských vzorů. Moc jí to bavilo.
A jak se seznámila s tatínkem? Na inzerát. On už měl taky svůj věk. Bylo mu přes čtyřicet a byl systematik. Řekl si, že hledá nevěstu. Tak do inzerátu napsal něco ve smyslu: „Nabízím/Hledám. Poznávací znamení: červená růže.“ Marianna vyrazila na rande s kamarádkou. Nejdřív ho přeci musely okouknout! A dobře to dopadlo. Za měsíc byla svatba a za rok jsem byla na světě," říká osmaosmdesátiletá Anna-Marie, která má odmalička přezdívku: Nemka.
Její maminka se musela v salónu otáčet, najala služebnou, aby to všechno zvládla. Až toho bylo tak nějak moc. Manželovi se šrumec u nich v bytě nelíbil, a tak nakonec souhlasila, že salón zavře. V roce 1936 si napsala do kolonky zaměstnání: "v domácnosti", o pár let později byly takové kolonky k ničemu, hlavní bylo písmeno "J" -Jude.
Rok 1939. Jedinou útěchou pro Mariannu a jejího manžela bylo to, že čtrnáctiletou dceru poslali do Dánska, do bezpečí. Dopisy míří na sever. Týden co týden. Jenže pak je rok 1942. Nemka má v ruce lístek od rodičů. Je na něm narychlo napsaný vzkaz: "Jedeme do Terezína, neboj se o nás." Žádný další dopis už nedorazí.
Nemka se vyklání z okna svého pokoje v Dánsku. Dívá se na náměstí. Soused vytahuje roletu obchodu, paní domácí nese nákup. Takový klid, až jí to rozčiluje. Takový klid. A jediný, kdo tomu všemu rozumí, je kamarád z Čech, Karel. Oni dva, jeden moment. Najednou ví, že jsou si nablízku. A pak sedmdesát let společného života.
Marianna s dcerou.
Poprvé mluvím s Nemkou v lednu 2012. Žije v malé vesničce v Kanadě. Měla jsem na ní číslo mnohem dřív, ale nechtěla jsem volat do ticha. Její manžel Karel zemřel před půl rokem a mně se zdálo, že je příliš brzo jitřit vzpomínky na dobu, kdy byli spolu. Nakonec byla moc ráda. Vrátila jsem ji do doby, kdy se s Karlem seznámila. Řeč běží, spoustu otázek, kde jsem koho objevila a v jednu chvílí povídá: "Víš, já jsem se nikdy nedozvěděla, co se vlastně stalo s maminkou a tatínkem. Tedy, samozřejmě, že to vím, že zemřeli, ale… mám jen jejich transportní čísla z Terezína a že prý jeli někam do Estonska."
Jenže je to vědět a vědět. Jak moc vědět? Kolik detailů?
Ptám se jí: "Opravdu to chceš?" ANO.
Myslím na to, že by něco mohlo být ve filmu Lukáše Přibyla, „Zapomenuté transporty do Estonska". Posílám Nemce zprávu, že existuje film a také historická studie. Na druhé straně oceánu je velké napětí. Píše mi: "Co je v tom filmu? Jsou tam rodiče?"
Vložím film do přehrávače. Dívám se na příběh o tisícihlavém transportu. V Terezíně byli tito lidé jen pár dnů a pak nastoupili do vlaku směr Estonsko. Nějaké místo v Estonsku, nějaké obyčejné místo, kde nic není. Vystoupili. Starší vlevo, mladší vpravo. Ti starší viděli hlubokou jámu. Nepřetržitá střelba. Hromady, hromady těl.
Historická studie o tomto transportu. Exaktní text. Slovo za slovem. Ano, musíme znát fakta. Jen velmi obtížně mohu dočíst první stránku. Myslím na Mariannu, myslím na tu tvář. Myslím na tu krásnou maminku, jak drží dcerku. Stěží otočím na následující stranu. Fotografie a na ní hromada těl. Nohy, ruce. Možná tam Marianna leží. Nejsou to jen nějaké kosti a kůže, jsou to "obyčejná" těla, která ještě před chvíli měla jména, měla osudy.
Co teď? Zabalit film a knihu a poslat Nemce? Já nevím, zoufale nevím. Tři dny myslím na to, co dělat. Není to cenzura, není to… myslím na to, že se snad už trochu známe.
"Milá Nemko," začnu psát a nevím, jak dál "Milá Nemko, četla jsem pár stran z knihy a nemohla jsem dočíst. Pustila jsem si film, nemohla jsem ho dokoukat."
Píše mi obratem: "Chápu, co mi chceš říct. Nic neposílej."
Obrovská úleva. Dívám se na tvář Marianny a chci si ten příběh uchovat.
