Lidovky.cz

PEŇÁS: Krátká zpráva o zločinu aneb Haj hou

Názory

  15:14
Za svůj život jsem vlastnil odhaduju tak dvanáct kol. Většina z nich mi byla ukradena, ale to je jejich úděl.

Bylo to nejkrásnější kolo v Praze

Člověk se s tím smiřuje, je-li frekvence kradení rozumná a přirozená. V Praze bych řekl, že snesitelný a rozumný je tak tříletý cyklus. Já byl do nedávna velmi spokojený, neboť mé krásné berlínské kolo v tomto ohledu již přesluhovalo a byla naděje, že v březnu s ním oslavím čtvrtý rok soužití. Zmýlil jsem se. Osmého ledna mi bylo během noci ukradeno. Tím to však neskončilo. Předevčírem mi ukradli další.

ČTĚTE TAKÉ:

Na první krádež jsem zareagoval fatalisticky. Bylo mi to samozřejmě líto, neboť bylo skutečně elegantní, skvěle se na něm sedělo a s pýchou jsem říkal, že nikdo druhý takový bicykl v Praze nemá. Ale věděl jsem, že se tak stalo mou blbostí, neměl jsem ho nechávat přes noc venku, bylo sice uvázané, ale nikoli připevněné, stačilo ho vzít a odnést a pak zámek jinak dosti solidní přeseknout či přepilovat. Bylo to také pár dní po Klausově amnestii, takže jsem to mohl brát jako nutnou daň za jeho odchod z Hradu.

Kolo tam nebylo.

Ztrátu pak tlumila i skutečnosti, že do jara bylo daleko, zima se prodlužovala do nekonečna, takže na kolo to úplně nebylo, byť já na něm do práce jezdím skoro za každého počasí – ovšem bez rozkoše.

S příchodem jara jsem měl v úmyslu si nějaký velocipéd obstarat, ale nechtěl jsem to uspěchat, neboť koupit si dobré kolo není jen tak. Dovolil jsem si proto provizorně užívat docela nové kolo svého syna, jež ho nyní nepotřebuje, neboť se už půl roku nachází na druhém konci zeměkoule. Budeš-li to tedy synu na Taiwanu číst, pak tedy už kolo nemáš. Je mi to líto, no, ehm, až se vrátíš do Prahy, něco s tím provedeme... Nyní si aspoň můžeš přečíst, jak se to stalo. Drobná náplast...

Hele, kolo

Krádež kola se většinou odehraje bez vaší účasti. Člověk si může jen tak přibližně představovat, jak k ní došlo. To není případ této krádeže, jež byla snímána kamerami. Díky tomu vím, že zločin byl spáchán v úterý 9. dubna přesně ve 20 hodin 25 minut. To je cenný údaj, který je mi však dosti málo platný. Dále vím, že kolo šlohli dva muži, spíše dobře živení, žádní vyklepaní narkomané, věku asi středního, něco mezi třicítkou a čtyřicítkou, jeden, ten připlešlý a tlustý, měl na sobě jakousu podivnou bílou vestu s barevnými pruhy, ale nepředpokládám, že by se díky tomu dal vypátrat. Druhý byl spíše v černém. Od pohledu hnusné typy, avšak neřekl bych, že by v nich člověk na první pohled viděl zločince. Takoví dva pobudové, darmošlapové a hovada běžného druhu.

Náhodou mám kleště.

Kolo jsem uvázal asi ve třičtvrtě na sedm ke stojanu před vchodem do divadla Archa, kam jsem jel za ředitelem Ondřejem Hrabem. Dvě hodiny jsme seděli v jeho kanceláři pár metrů od místa činu. Když jsme skončili, šel mě Ondřej vyprovodit ke stojanu. 

Jede to dobře.

Kolo bylo už pryč. Chvíli jsme s Ondřejem čučeli na prázdný stojan, já se rozhlížel kolem a měl pocit déjà vu. Ondřej byl otřesen možná více než já, měl jsem pocit, že je silně zasažen čímsi jako pocitem viny, že se to stalo před jeho divadlem. To jsem se mu snažil rozmluvit. Kola se kradou všude, minule mi ho ukradli před naší redakcí. Nevím, jestli ho to uklidnilo.

Pasáž sledují kamery, jejichž signál se slévá v suterénní místnosti rondokubistického paláce Archa, kde kdysi sídlila Legiobanka. To jsem nevěděl já, nýbrž Ondřej. Šli jsme tedy nejprve tam – ujal se nás ochotný recepční, který nás zavedl do místnosti, kde sedí muži, kouří a sledují asi deset monitorů. Ti nás vyslechli a bez potíží skutečně našli správnou kameru zabírající chodbu se stojanem. Při zrychleném přehrávání se to jevilo docela komicky: nejdříve tam kolo vidět bylo, pak již nebylo. Úsek, kdy se to zlomí, nebyl delší než minuta.

Dva chlapi jdou prázdnou pasaží, kolo nejdřív minou, pak udělají sotva pár kroků, zastaví se, asi prohodí pár slov a jdou na to. Tlusťoch si stoupne ke kolu, vytáhne z kapsy kleště a šmik. Druhý ho kryje, aby na něj nebylo vidět z foyer Archy, a když je lanko přešmiknuto, sedá na kolo a rychle odjíždí. Tlusťoch ho následuje. Konec, šmitec, už jsou pryč, bye bye, červený Authore, nebyl jsi špatný bicykl, moc jsme tě však neužili, řetězem jsme tě měli opatřit, nespoléhat na lanko pouhé, které je zlodějským kleštím špagetou či špejlí pouhou.

Dobrá práce!

Dohrou večerní epizody byla pak přátelská návštěva policejní služebny na Masarykově nádraží. Pánové policisté, jeden mladší a hovornější, druhý starší a jaksi, zdálo se mi, podezřívavější, nás vyslechli – Ondřej mne stále ještě solidárně doprovázel -, sepsali protokol a vyhlásili pátraní.

Shodli jsme se na tom, že kolo se jen těžko najde, ale že bych měl přesto zkusit druhý den obejít bazary, na což jsem neměl dost času ani chuti. Chvíli jsme si též povídali o poměrech, pánové říkali, že krádeží přibylo po amnestii, ale to já opět bral stoicky. Tady na Masaryčce se prý občas ukradne kabelka nebo batoh, občas se poperou opilci. Jinak to spíš jde. Pánové se divili, že jezdím po Praze na kole, ale na to už jsem si už u většiny normálních lidí zvykl. Ten mladší mi říkal, že jim na tréninku fitness cvičitel říkal, že jízda na kole ničí bérce, čemuž jsem se dosti divil. Ten starší celou dobu vypadal, jako by mi to přál či aspoň si myslel, že na kole může jezdit jen magor či cosi jako – intelektuál, což je stejné. Asi měl pravdu. Haj hou.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.