Většinou jsou to melodie bez textů. Několik textů však přece jen zazní. V nich se českému uchu pootevírá svět netušený, a přece tak překvapivě blízký – svět barokní milostné lyriky, psané tímto známě neznámým jazykem: „Netrap zrádná Venuše / netrap srdce moje, / nebo dálej nemůžem / snášet falše tvoje. / Vždycky raníš / a nezhojíš, / srdce odbíráš, / svoje ukrýváš, / moje trápíš, / svoje trápit nedáš.“
Co to je za poezii? Jistěže básnicky jsou to jen skromničké ohlasy mnohem náročnější evropské lyriky „alamodové“, petrarkistické a preciózní, jakou psali Tasso či Marino. Avšak šťastné je Slovensko, že vůbec úrodu takovýchto písní mělo, kdežto Čechy (až na osamělce Václava Jana Rosu) téměř ne.
Proč Slovensko ano? Protože tam stály desítky a stovky venkovských kaštelů, kde drobná hornouherská šlechta užívala života i za zpěvu těchto písní – zatímco české zemanstvo v baroku téměř vymizelo. A co je to za jazyk? Je to jen lehce pokroucená čeština, nebo „slovakizovaná čeština“, nebo „kulturní západoslovenština“, jak někteří literární historikové tyto přechodné formy nazývají? Ale je snad barokní čeština z Čech nějak výrazně „spisovnější“?
Tento jazyk, který zaznívá na svůdném slovenském albu, je důkazem, že „československost“ si nevymyslel Masaryk, aby ve statistikách „přečíslil“ české Němce.
Že československá kulturní kontinuita – nikoliv jednota! – existovala po celý humanismus a barok, až po toho Kollára a Šafaříka. A že máme právo radovat se z těchto textů i my, brát je jako TAKÉ naše – aniž bychom je chtěli bratřím z Horních Uher bráti: „Ach má milá co myslíš / že ma tak turbuješ, / já jsem chorý dobre víš / však ma nelituješ.“
