A nanejvýš vhodně pronesl I. M. Jirous za něho v Magorových labutích písních modlitbu „O nebe prosím Ježíše / za mučedníka Záviše“. A nevadí, že leckteré části spisů již vyšly: Celek je celek.
I dílo obsažené v prvním svazku už dříve vyšlo, a to podniku Herrmann a synové – Parmenidova filosofie. Je to Kalandrova disertační práce. Dílo, které lze chápat spíš jako pokus mladého autora legitimovat se na „ortodoxním“ vědeckém poli – pokus, na který pak sám rezignoval a práci stáhl. Na její hodnocení, pokud jde o oprávněnost vůči Parmenidovi i vůči pozdějšímu vývoji bádání o řecké filosofii, jsou povolanější.
My si zde všimněme jen dikce této práce: všichni předchozí interpreti Parmenida byli totální blbci, já samojediný jsem odhalil, „jak to je“: „Takový je prostý smysl Parmenidova učení. Doufám, že se v předchozím podařilo (…) vyvrátit všechny omyly a odkrýt nedorozumění, a skoncovat tak jednou provždy s nemožným Parmenidem dosavadní exegeze, která nemohla dojít k dobrým výsledkům, protože postrádala toho, čeho je zde nezbytně třeba: trochu historického smyslu.“
Tímto stylem psávají autoři z trojího důvodu. Buď z mladistvého radikalismu, který je s léty zkušenosti bude opouštět. Nebo z vášnivého přivinutí k některé z ideologií, nabízejících (příliš) jednoznačný výklad světa; z tohoto pohledu není rozdíl mezi věřícími komunisty a anarchokapitalisty, jehovisty a ratzingeristy, tomisty a genderisty. Anebo ze skutečné geniality. V mladém Záviši Kalandrovi bylo trochu z toho všeho.
