Květinová výzva, jak se ten sloupek jmenoval, měla nebývalý ohlas: počet květin v oknech se sice myslím nezvýšil, zato já jsem byl pozván do rozhlasu, kde jsem vysvětloval, že to myslím docela vážně a že na truhlíku v oknech nevidím nic maloměšťáckého, kýčovitého a pokryteckého. Sám jsem pak o jeden květináč s muškáty houževnatě pečoval, a když ho napadly mšice, dokonce jsem ho poléval jakýmsi roztokem a vůbec dělal věci, kterými jsem si rozšířil obzor a posílil pocit, že jsem na světě něčím platný.
Nyní, po roce, si dovoluju předstoupit před veřejnost s novou výzvou. Je to opět míněno vážně, i když sankci ode mne asi těžko čekat.
Týká se domovních dveří. Vyzývám spoluobčany, zvláště ty, kteří nějaké mají, aby si natřeli dveře. Nebo je aspoň umyli. Mohou to udělat i ti, kteří žádné nevlastní, jenom se na to již nemohou dívat. Určitě jim v tom nikdo nebude bránit.
Stav českých dveří, zvláště těch ve městech jako třeba v Praze na Vinohradech, na Letné či Smíchově, kde to znám nejlépe, je totiž až příliš často katastrofální, ostudný a žalostný. Jistě, najdou se výjimky a občas i dveře pěkné a umyté. Ale většinou člověk míjí na ulici dveře otlučené, počmárané, rozviklané, zapatlané, prostě špinavé a nevábné, že nelze rozlišit, jsme-li v Rusku, nebo u nás.
České (a moravské) dveře nepatří do Evropy, aspoň té civilizované – a neříkejte, že jste někde viděli ještě horší. Neviděli. Naše dveře jsou většinou chudáci odsouzení k pouhé vyviklané existenci, jako by nebyly k ničemu jinému, než aby skrz ně člověk co nejrychleji zmizel do domu či z domu nebo se na ně vyčůral pes. Jako bychom je ani nechtěli vidět a jako by pro nás nic neznamenaly. A přitom dveře jsou tou nejsamozřejmější a vedle oken nejdůležitější věcí na domě. Jimi se dům obrací k světu a přijímá či zase vydává ze sebe svůj obsah. Jsou to ústa domu. My se k nim však chováme tak, jako když si člověk přestane čistit zuby. A s takovým člověkem se nikomu nechce nic mít.
Dejme proto šanci našim dveřím!
