Stát je ze hry vyřazen mezinárodními regulemi, občané mimochodem. Sportovce nezajímá, co si o nich společnost myslí, když vyhrají cokoli, jsou miláčky národa. Když se nedaří, fanoušci jim spílají, ale nikdo si netroufne vystoupit s návrhem: přestaňme dotovat bafuňáře. Přitom by to bylo přirozené a logické. Peníze by se neposílaly svazům, ale třeba obcím, které by za ně zřizovaly či udržovaly sportoviště a třeba i dotovaly místní oddíly. Nebojte se, i estébáci a cynici lačnící po velkých penězích by si přišli na své, třeba hlavní město Praha by své miliony jistě rádo utopilo v nějakém „omylu“.
Sport podporujeme proto, že je zdravý a, jak se někteří zpozdilejší z nás domnívají, podporuje i jisté charakterové vlastnosti. Zakladatelé tělovýchovy v téhle zemi o tom i dost psali. Realita nynějších sportovních svazů a jednotlivých oddílů je jinde.
K čemu může mládež vychovávat organizace, která si do vedení vybere estébáka? K cynismu a bezskrupuloznosti. A skvěle je naučí schovávat se za ty poctivé.
